III.ÚS 3977/16

Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy v daném řízení byl uznán vinným zločinem vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, a podle § 175 odst. 2 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále mu byl dle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci (samonabíjecí pistole vzor CZ 92, ráže 6,35 Browning, včetně jednoho zásobníku a šesti kusů nábojů) a dále podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a používání střelné zbraně a střeliva podléhajícím povolení v trvání tří let; poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 7. 3. 2015 v přesně nezjištěné době kolem 5,28 hodin v Karlových Varech, ulici Závodu míru, po předchozím slovním a fyzickém konfliktu s poškozeným Vladimírem Frydrýnem zastavil svoje vozidlo, které mezitím obsadil trojicí neznámých mužů, načež z vozidla všichni čtyři vystoupili a začali fyzicky napadat poškozené Vladimíra Frydrýna a Květoslava Fouse. Poškozený Fous z obavy o své zdraví zvedl ze země hliníkovou trubku za účelem své obrany, následně došlo k vzájemnému fyzickému napadání přítomných osob a stěžovatel přistoupil zezadu k poškozenému Frydrýnovi, chytil ho kolem krku a strhl na zem, přičemž ve chvíli, kdy se poškozený Fous s trubkou v ruce snaži1 tomuto pomoci, stěžovatel na něho namířil svoji legálně drženou krátkou střelnou zbraň - pistoli vzor CZ 92, ráže 6,35 Browning, se slovy ,,zahoď tu trubku, nebo tě zastřelím", načež poškozený Fous ze strachu o svůj život tyč zahodil, přičemž poté ji ze země zvedl nezjištěný muž a udeři1 s ní poškozeného Frydrýna, a poté stěžovatel spolu se třemi nezjištěnými muži z místa odjel. V rámci tohoto jednání stěžovatel poškozeným způsobil drobná poranění, která si vyžádala lékařské ošetření.

Stěžovatel zejména namítá, že došlo ke zkreslení výpovědi nezávislé svědkyně Petrové, zejména pak soudy pominuly, že uvedla, že neviděla všechny podstatné skutečnosti; osoby, které se měly jednání účastnit, nebyla schopna ani popsat, natož identifikovat, a současně se nebyla schopna vyjádřit ani k tomu, která osoba měla držet v ruce zbraň a zda to byl stěžovatel. V tomto směru odkazuje na audiozáznam s její výpovědí z hlavního líčení. Pokud jde o svědectví obou poškozených, soudy k nim měly přistupovat kritičtěji, měly více uvážit vzájemné rozpory mezi jejich výpověďmi, jakož i to, že se na výpovědích mohli domlouvat, a že v době incidentu byli pod vlivem alkoholu.

Stěžovatel dále tvrdí, že jeho jednání mělo ve skutečnosti charakter nutné obrany. Uvádí, že byl nejprve napaden panem Frydrýnem pěstí do obličeje a pan Fous udeřil kovovou tyčí do jeho vozidla a šel s ní přímo proti stěžovateli se slovy, že jej zabije; teprve následně stěžovatel vytasil svou legálně drženou střelnou zbraň, kterou použil pouze k zastrašení útočníka, a to aniž by jemu či jakékoliv třetí osobě způsobil jakékoliv zranění. Stěžovatel tedy jednal ve stavu silného rozrušení, ze strachu z obou těchto osob, majících fyzickou převahu (pánové Fous a Frydrýn jsou oproti odsouzenému o 20 let mladší a sportovně stavění), které byly pod vlivem alkoholických a možná i jiných látek, a kdy odsouzený neovládá bojové umění ani bojové chvaty a hmaty, aby mohl přímo hrozící útok proti své osobě odvrátit jinak. Celkové vnímání situace stěžovatelem je samozřejmě ovlivněno opakovanými útoky, kterými jsou vystaveni taxikáři obecně, kdy on sám i jeho kolegové zažili různá ohrožení, a bylo rovněž medializováno mnoho případů, kdy byli taxikáři případně i zavražděni. Nadto i v případě, že by z jeho strany o nutnou obranu nešlo, soudy se měly zabývat tím, zda byla dána společenská škodlivost jeho jednání.

Výhrady má stěžovatel i k policejní práci na počátku trestního řízení, kdy nebylo provedeno ohledání a fotodokumentace místa činu, šetření k vyhledání zbraně, kterou útočil poškozený Fous, ani ohledání poškozeného vozidla stěžovatele, nebyly zajištěny kamerové záznamy z blízké čerpací stanice, nebyly zjištěny a "vytěženy" osoby jedoucí ve vozidle stěžovatele, které se měly aktivně zapojit do konfliktu, a které zřejmě měly konflikt s Fousem a Frydrýnem již na diskotéce Brooklyn, dále osoby, které se nacházely před blízkou diskotékou Brooklyn jako její návštěvníci a osoby, podílející na zajišťování její bezpečnosti (ochranka stojící před diskotékou). V rámci odvolacího řízení navrhoval výslech taxikářů, kteří celou situaci viděli a mohli událost popsat, ale nebylo mu vyhověno.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a další práva dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"), Okresní státní zastupitelství v Karlových Varech, Krajské státní zastupitelství v Plzni, Nejvyšší soud, ani Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Krajský soud v Plzni vyjádřil přesvědčení, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro věcné projednání ústavní stížnosti, vyžádal od okresního soudu spis sp. zn. 7 T 150/2015. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, avšak v tomto směru se jeho polemika pohybuje především v rovině práva tzv. podústavního. Jestliže obecné soudy uvěřily výpovědím poškozených, podpořeným dalšími důkazy, zejména pak výpovědí svědkyně Petrové, učinily tak jako orgány k tomu oprávněné, přičemž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Ústavní soud se seznámil i s audiozáznamem výpovědi svědkyně Petrové, o které stěžovatel tvrdí, že ji soudy zkreslily, ani v tomto směru však neshledal, že by jeho námitky byly důvodné. Je pravdou, že tato svědkyně se nedokázala k věci vyjádřit příliš detailně, nicméně i tak její výpověď stěžovatele bezpochyby usvědčuje, když svědkyně bez pochybností mimo jiné uvedla, že to byla stěžovatelova skupina, která se chovala agresivně, zatímco poškození před nimi spíše ustupovali a prát se nechtěli (srov. cca třicátou minutu audiozáznamu hlavního líčení ze dne 10. 11. 2015). Pokud se pak stěžovatel dožaduje odlišného právního posouzení své věci, činí tak s odkazem na svá odlišná tvrzení o průběhu skutkového děje.

Ústavní soud má za to, že ve věci bylo provedeno dostatečné šetření a dokazování. Bylo provedeno též ohledání místa činu; vzhledem k poruše policejního fotoaparátu sice byla ztracena pořízená fotodokumentace, nicméně na místě stejně nebyla nalezena žádná upotřebitelná stopa (viz č. l. 9 a násl. spisu okresního soudu). Existence kamerových záznamů byla prověřována, avšak žádné upotřebitelné nebyly k dispozici. Vyslechnutí osob jedoucích ve vozidle se stěžovatelem nebylo možné, neboť se je nepodařilo zjistit.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.