III.ÚS 4053/16

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ve věci se podává, že stěžovatel se žalobou ze dne 7. 9. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici řízení poskytnutí náhrady nemajetkové újmy z titulu pochybení Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Jihlavě. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Této žádosti obvodní soud nevyhověl usnesením ze dne 24. 9. 2015 č. j. 25 C 170/2015-12.

Toto rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 25. 11. 2015 č. j. 14 Co 402/2015-19, neboť stěžovatel zamlčel některé podstatné skutečnosti ohledně svých majetkových poměrů, a dále dostatečně nepodložil svá tvrzení, aby bylo možné učinit závěr o důvodnosti jeho žádosti.

Dne 14. 12. 2015 požádal stěžovatel o ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání dovolání. Obvodní soud návrh zamítl usnesením ze dne 20. 1. 2016 č. j. 25 C 170/2015-27, městský soud toto rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 17. 2. 2016 č. j. 14 Co 64/2016-34 s identickou argumentací jako dříve. Doplnil pouze, že situace stěžovatele se nezměnila a nadále své majetkové poměry ničím nedoložil.

Současně s dovoláním podal stěžovatel dne 10. 3. 2016 žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro účely dovolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 1255/2016-46 dovolatele vyzval, aby odstranil nedostatek povinného zastoupení a poučil ho o následcích opačného postupu. Dovolací řízení následně zastavil usnesením ze dne 7. 6. 2016 č. j. 30 Cdo 1255/2016-47 s odůvodněním, že se ztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů, že nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, neboť stěžovatel nedoložil své majetkové poměry.

Ústavní stížnost vůči tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3111/16 podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť nesplňovala základní požadavky na projednání.

Dne 8. 8. 2016 obvodní soud vyzval stěžovatele, aby si pro podání dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 25. 11. 2015 zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval dne 17. 8. 2016 novou žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Zároveň vůči tomuto usnesení podal námitky co do jeho důvodnosti a pětidenní lhůty stanovené k podání řádného dovolání, a současně uvedl, že v rámci jiného řízení mu byla soudem ustanovena právní zástupkyně. Nejvyšší soud napadeným usnesením zastavil řízení o dovolání podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení dle § 241 o. s. ř. Řízení v meritu nadále pokračuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že na jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení obvodní soud ani městský soud nereagovaly a že obdržel až napadené usnesení Nejvyššího soudu o zastavení řízení. Nejvyšší soud sice v odůvodnění zmiňuje, že stěžovatel opětovně požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a podal vůči výzvě námitky, nijak se s touto skutečností ale nevypořádal, pouze stroze, bez návaznosti na tuto informaci v dalším odstavci konstatoval nesplnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení.

Stěžovatel dále upozorňuje, že jeho žádost o ustanovení zástupce ze dne 17. 8. 2016 obsahuje nové informace a je podrobnější než předchozí žádosti, protože se snažil vyhovět předchozím výtkám soudů. Uvedl v ní nově získané příjmy i výdaje. Jestliže nižší soudy nerozhodly o této žádosti, a ani se s ní nijak nevypořádal dovolací soud, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu a na meritorní projednání jeho věci, stejně tak právo na právní pomoc. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99). Napadené rozhodnutí se stěžovateli z důvodu absence náležitého odůvodnění jeví být nepřezkoumatelné a skýtající prostor pro nevítanou libovůli při rozhodování.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah usnesení Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím dovolacího soudu porušena nebyla.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (srov. usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 427/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovateli lze přisvědčit, že nižší soudy se jeho poslední žádostí o ustanovení právního zástupce již nijak nezabývaly a ani Nejvyšší soud nezohlednil skutečnost, že stěžovatel požádal o ustanovení zástupce a podal námitky proti výzvě k volbě právního zástupce. Nejvyšší soud se o této skutečnosti pouze jednou větou zmínil, ale nijak ji nepromítl do odůvodnění napadeného usnesení. Toto pochybení představuje zásah do práva stěžovatele na řádné odůvodnění a na přístup k soudu. V kontextu řízení jako celku však tato skutečnost nenabývá ústavněprávní intenzity, protože se ustanovením zástupce z řad advokátů obecné soudy zabývaly ve stěžovatelově věci v krátkém časovém úseku několikrát. Nejdříve to byly obvodní soud a městský soud v roce 2015, posléze shora uvedenými usneseními z roku 2016 (sub 7). Konečně v této věci rozhodoval Nejvyšší soud dne 7. 6. 2016, přičemž dne 10. 3. 2016 podal stěžovatel žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro účely dovolacího řízení, obsahující obdobná potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech jako v žádosti posouzené napadeným rozhodnutím. Žádost o ustanovení zástupce ze dne 17. 8. 2016 obsahuje tedy stejné informace o příspěvku na bydlení a příspěvku na živobytí, jakými Nejvyšší soud disponoval už při rozhodování ústícím v usnesení ze dne 7. 6. 2016.

Odkaz stěžovatele na nález ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09 je nepřiléhavý. Ústavní soud v něm zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, zastavující řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud však shledal pochybení v tom, že prvostupňový soud o žádosti o osvobození od soudních poplatků nerozhodoval, neboť podle něj byla odůvodněna stejnými skutečnostmi, na základě kterých nebylo vyhověno jeho předchozí žádosti. Tento závěr však dle Ústavního soudu postrádal oporu v obsahu spisového materiálu, z něhož vyplývalo, že stěžovatel podal pouze blanketní, nijak neodůvodněnou žádost, jejíž důvody hodlal později rozvést. V bodě 17 nálezu Ústavní soud připustil, že o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku nemusí být pokaždé rozhodnuto, opačný postup by mohl vést ke zbytečnému prodlužování řízení. Povinnost rozhodnout se uplatní jen v případě, že žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. Obdobně také viz usnesení ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1901/11 nebo ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 2040/11.

V projednávané věci však účastník řízení neuvádí žádnou změnu poměrů oproti předchozím žádostem o ustanovení zástupce z řad advokátů. Jeho předchozí žádostí v tomto směru se přitom Nejvyšší soud zabýval necelé čtyři měsíce před vynesením napadeného usnesení. S ohledem na řízení jako celek tedy nelze v samotném postupu Nejvyššího soudu, jakkoli vybočoval z principů řádného procesu (stručnost odůvodnění), shledat tak intenzivní zásah do práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který by bylo možno označit v kontextu celého řízení za porušení (tzv. kvalifikovanou vadu řízení) práva na soudní ochranu, jehož součástí záruka přístupu k soudu je. Námitku porušení čl. 37 odst. 2 Listiny je nutno rovněž odmítnout, neboť stěžovatel dostal (a několikrát využil) příležitost zažádat o ustanovení právního zástupce, o čem bylo soudy rozhodnuto. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovateli určila advokáta několikrát i Česká advokátní komora.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.