III.ÚS 4251/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4251/18 ze dne 21. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2018 č. j. 32 Cdo 1461/2018-334, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2017 č. j. 24 Co 61/2017-291 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. září 2016 č. j. 6 C 178/2015-246, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Expobank CZ, a. s., sídlem Vítězná 126/1, Praha 5 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a došlo i k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 6 C 178/2015-246 zamítl žalobu podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka požadovala po vedlejší účastnici řízení (žalované) náhradu škody ve výši 110 273 300 Kč s příslušenstvím, kterou měla vedlejší účastnice řízení způsobit tím, že podle § 18 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 253/2008 Sb.") neoznámila podezřelé obchody (finanční transakce prováděné v letech 2010 - 2012 jedním z tehdejších jednatelů stěžovatelky M. H.) ministerstvu financí, čímž měla porušit prevenční povinnost podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a neposkytnout vedlejší účastnici řízení služby s vynaložením odborné péče. Obvodní soud vzal podle § 250e odst. 2 zákona o. s. ř. za základ svého rozhodnutí skutková zjištění učiněná v průběhu správního řízení před finančním arbitrem. Obvodní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti na straně vedlejší účastnice řízení, neboť jednak neshledal, že by se vedlejší účastnice řízení dopustila protiprávního jednání, když žádnou ze stěžovatelkou uváděných transakcí nebylo možno hodnotit jako podezřelý obchod podle § 18 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., jednak uvedl, že by (i v případě, že by některá transakce byla vyhodnocena jako podezřelý obchod a oznámena Finančnímu analytickému útvaru) nebyla dána příčinná souvislost, neboť takové jednání by "automaticky" nevedlo k zamezení (popř. zmírnění) škody. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2017 č. j. 24 Co 61/2017-291 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru o nenaplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti vedlejší účastnice řízení za škodu vzniklou stěžovatelce. 4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2018 č. j. 32 Cdo 1461/2018-334 odmítnuto zčásti jako nepřípustné, zčásti pro existenci vad. Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že spočívalo-li rozhodnutí městského soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vedla k zamítnutí žaloby, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí městského soudu současně založeno, se při vázanosti Nejvyššího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo primárně založeno na tom, že nedošlo k porušení právních povinností vedlejší účastnicí řízení, současně však soudy konstatovaly, že není správný ani předpoklad stěžovatelky, že by případné vyhodnocení některé z transakcí jako podezřelého obchodu podle zákona č. 253/2008 Sb., a její oznámení Finančnímu analytickému útvaru, resp. provedení kontroly podle výše citovaného zákona, mohlo vést k zamezení (příp. zmírnění) škody. Fakticky tak neshledaly ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinností a vznikem škody. Každý z těchto závěrů přitom obstojí sám o sobě jako postačující důvod pro zamítnutí žaloby o náhradu škody. Zpochybňovala-li stěžovatelka závěr městského soudu o absenci příčinné souvislosti, Nejvyšší soud k tomu uvedl, že tento závěr nezpochybnila způsobem splňujícím požadavky vyplývající z § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k němu neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Ohledně závěru o absenci příčinné souvislosti stěžovatelka v dovolání pouze vyjádřila své přesvědčení, že plnila-li by vedlejší účastnice řízení své zákonné a smluvní povinnosti a započala-li by se podezřelými transakcemi zabývat, nedošlo by ke škodě takového rozsahu, jaká jí vznikla. Současně konstatovala, že "jakákoliv argumentace soudů v této věci není relevantní, když k daným otázkám nebyly provedeny žádné důkazy". Za situace, kdy jeden z právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby o náhradu škody (absence příčinné souvislosti) nebyl dovoláním stěžovatelky relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani stěžovatelkou předložené otázky zpochybňující druhý z právních závěrů městského soudu, pro který byla žaloba zamítnuta (neexistence porušení právních povinností účastnicí řízení). Případná nesprávnost právního posouzení městského soudu při řešení těchto otázek by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud neměl zákonný důvod pro odmítnutí jejího dovolání. Vytýká mu, že své rozhodnutí založil na nesprávném závěru o nedostatečnosti rozsahu dovolání, že se nezabýval zásadním procesním pochybením soudů nižších stupňů a že své rozhodnutí postavil na tom, že stěžovatelka nenapadla určité závěry městského soudu, které ovšem napadnout nemohla. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud vznesl nesplnitelný požadavek, aby napadla a právně polemizovala se závěry, které soudy nižších stupňů vůbec nezaujaly, protože se domnívaly, že jsou (podle stěžovatelky) nadbytečné. Stěžovatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou absence příčinné souvislosti a i pokud by se jí věnovaly, nešlo by o otázku právní, nýbrž skutkovou, proti níž by dovolání přípustné nebylo. Nesouhlasí s postupem obecných soudů, které převzaly skutková zjištění finančního arbitra, přestože je stěžovatelka zpochybňovala. Dále podotýká, že soudy odmítly provést jí navrhované důkazy s naprosto nedostatečným odůvodněním, čímž z těchto důkazů učinily důkazy opomenuté. Zdůvodnění neprovedení důkazů pouze jejich nadbytečností nepovažuje stěžovatelka za řádné. Ze soudních rozhodnutí není seznatelné, proč je soudy považovaly za nadbytečné. Taková rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a porušují právo na soudní ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů por