III.ÚS 445/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 445/09 ze dne 12. 11. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Marcelem Zachvejou, advokátem v Ostravě, 28. října 108, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 5 Tdo 598/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2007 č. j. 5 To 99/2007-1340 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2007 č. j. 36 T 5/2005-1245, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 26. 2. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že postupovaly v rozporu s čl. 39 Listiny. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ze dne 27. 8. 2007 č. j. 36 T 5/2005-1245 uznal stěžovatele a spoluobžalovaného Ing. J. K. vinnými trestným činem porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle § 124d odst. 1 trestního zákona, od jejich potrestání však uvedený soud podle § 24 trestního zákona upustil. Daného trestného činu se stěžovatel dle krajského soudu dopustil jako zaměstnanec společnosti KERBEROS TRADE, s. r. o., v souvislosti s dovozem 1 200 ks pistolí vzor CZ 52 touto společností ze Slovenské do České republiky. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem ze dne 7. 11. 2007 č. j. 5 To 99/2007-1340 uvedený rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým bylo upuštěno od potrestání, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zrušil a nově odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let, a dále mu uložil trest zákazu výkonu jakékoliv činnosti a funkce související s nákupem, prodejem a přepravou zbraní na dobu 4 let. Stejným rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl i odvolání obou obžalovaných. Tento rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním, to však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 5 Tdo 598/2008 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na svou argumentaci, kterou uplatnil v odvolání proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně, mj. že uvedené zbraně lze považovat za vojenský materiál podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Je však třeba vzít v úvahu, že uvedený zákon odkazuje na vyhlášku č. 89/1994 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, která v Příl. 1 položce SVM 1 bodě 5 stanoví, že do seznamu vojenského materiálu nepatří "revolvery, pistole, jež nejsou plně automatického typu, a jejich součásti určené k maloobchodnímu prodeji v zemi dovozu". Nikde není stanoveno, že by daná zbraň musela být ověřena pro civilní použití, navíc smluvní značkou CIP. Pokud k takovému závěru soud dospěl, nepřípustně, nad rámec zákona stanovil povinnosti, jejichž nesplnění má za následek trestní odpovědnost. V další části ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že jej potrestaly za postup v dobré víře ve správnost individuálního právního aktu. Licenční správa Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen "Licenční správa") poskytuje licenci jednak bezpečnostní, jednak "vojenskou". Nadána odbornými znalostmi a disponujíc identifikačními znaky obchodu a jeho předmětu, sama si učinila úsudek o charakteru obchodu, a to jako obchodu s civilním materiálem, přičemž on jednal v dobré víře v její rozhodnutí. Jednání v dobré víře je třeba chránit, i kdyby dané rozhodnutí bylo nesprávné. Stěžovatel rovněž opakuje svou námitku rozšiřujícího výkladu, jak byla uvedena v předchozím odstavci, s tím, že daným postupem došlo k porušení čl. 39 Listiny. V této souvislosti poukazuje na údajný vnitřní rozpor, kterým je stižen názor obecných soudů, že dovoz zbraní je možný na základě bezpečnostní licence, současně však že jde o obcházení zákona. Dalšího pochybení se dopustil Nejvyšší soud, když konstatoval, že podstatou a objektivní stránkou trestného činu je, že dovezl "vojenský materiál", neboť to je v rozporu s dikcí § 124d trestního zákona, především pak že vyvodil ex post, že šlo o vojenský materiál. Dle stěžovatele ratio legis posledně citovaného ustanovení je kontrola obchodu se zbraněmi, což bylo zcela naplněno, neboť zboží bylo po celou dobu pod kontrolou příslušných orgánů. Stěžovatel v podstatě znovu opakuje, že je mu kladeno za vinu, že měl vědět, že rozhodnutí Licenční správy je nesprávné, a že se měl řídit zákonem. V návaznosti na to stěžovatel upozorňuje na závěry vrchního soudu, který na straně jedné dospěl k závěru, že dovoz zbraní byl proveden v souladu s udělenou licencí, a na straně druhé, že protiprávního jednání se dopustil tím, že nesplnil podmínky v licenci stanovené. Taková argumentace prý obstát nemůže, neboť porušení licenčních podmínek trestní zákon nekriminalizuje. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 2. 2009 stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy namítal, že nejde o vojenský materiál, a to s odkazem na již zmíněnou výjimku stanovenou ve vyhlášce č. 89/1994 Sb. ("revolvery, pistole, jež nejsou plně automatického typu, a jejich součásti určené k maloobchodnímu prodeji v zemi dovozu"). Vrchní soud dospěl k závěru, že pod pojmem země dovozu nutno rozumět Českou republiku, Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožnil, avšak konstatoval, že z hlediska trestní odpovědnosti je tato skutečnost irelevantní. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Poukazuje na vyhlášku č. 332/2009 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, která nahradila vyhlášku č. 89/1994 Sb., a tvrdí, že tato vyhláška výslovně stanovila pouze to, co platilo již za vyhlášky č. 89/1994 Sb. (tj. pod pojmem "země dovozu" nelze rozumět jen Českou republiku, ale jakoukoliv jinou zemi, do níž jsou zbraně vyváženy), a tudíž že předmětné pistole nelze vůbec považovat za vojenský materiál. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Jak patrno z napadených rozhodnutí, stěžovatel v podstatě stejné námitky uplatnil během soudního řízení, obecné soudy se jimi podrobně zabývaly. Zejména je třeba poukázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, z něhož plynou jasné odpovědi na otázky, jež stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá k vyřešení. Obsahem ústavní stížnosti tak je (v principu) stěžovatelova polemika s odůvodněnými závěry obecných soudů, kdy stěžovatel chce dosáhnout přezkoumání správnosti jimi provedené interpretace a aplikace zejména trestního zákona a předpisů o zahraničním obchodu, tedy tzv. "jednoduchého" práva, Ústavním soudem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecnýchsoudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy Českérepubliky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhod