III.ÚS 466/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 466/21 ze dne 25. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. V., zastoupeného advokátem Mgr. Markem Šimákem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. listopadu 2019 č. j. OAM-28541-24/DP-2018, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 4. března 2020 č. j. MV-16175-4/SO-2020, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. srpna 2020 č. j. 6 Azs 226/2020-30 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2020 č. j. 57 A 47/2020-102, za účasti Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc v řízení před soudy a jinými orgány veřejné moci podle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně podle § 39 zákona o Ústavním soudu a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 téhož zákona. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. S ohledem na argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti postačí uvést, že Ministerstvo vnitra (dále též jen "správní orgán") zamítlo podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. a), § 56 odst. 1 písm. g) a § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. V průběhu správního řízení obdržel správní orgán od Bezpečnostní a informační služby utajovanou informaci v režimu "Důvěrné" vedenou správním orgánem pod č. j. D237/2018-OAM, uloženou podle § 169m zákona o pobytu cizinců odděleně mimo správní spis, pročež k ní stěžovatel ani jeho právní zástupce neměl přístup. Písemnost obsahující utajovanou informaci odůvodňuje podle správního orgánu závěr, že existuje důvodné nebezpečí, že by stěžovatel při svém pobytu na území České republiky mohl ohrozit bezpečnost státu. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise") napadeným rozhodnutím odmítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra. Skutečnost, že v řízení bylo rozhodnuto na základě jediného podkladu (utajované informace) považuje Komise za zcela souladné se zákonem o pobytu cizinců. Z utajované informace podle ní vyplývá existence jasné hrozby, že jednání stěžovatele "představuje dostatečně závažné ohrožení základních zájmů demokratické společnosti, kterými jsou mimo jiné zajištění veřejného pořádku a bezpečnosti a předcházení zločinnosti v podobě možného páchání nejzávažnější trestné činnosti". Jelikož podle Komise jednání stěžovatele "směřuje proti bezpečnosti České republiky a jejích obyvatel", mohl by prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu odůvodňovat pouze mimořádně intenzivní zásah do soukromého a rodinného života, který však v řízení nebyl shledán. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 6. 2020 č. j. 57 A 47/2020-40 zrušil rozhodnutí Komise s tím, že obsah utajovaných informací není dostatečným podkladem pro zamítnutí žádosti stěžovatele, když neobsahuje "uchopitelné" výsledky operativně pátrací činnosti prokazující osobní jednání stěžovatele v rozporu se zájmy České republiky. Proti rozhodnutí krajského soudu podala Komise kasační stížnost, na základě níž Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud byl toho názoru, že utajované informace obsahují nejen tvrzení původce informací, z nichž byl dovozen závěr o existenci důvodného nebezpečí, že by stěžovatel mohl ohrozit bezpečnost České republiky, ale také popis konkrétních skutečností, z nichž toto tvrzení vychází, jakož i jejich zdroj. Tyto informace přitom vytvářejí "věrohodný a přesvědčivý základ pro další posouzení žalobce jakožto bezpečnostního rizika pro Českou republiku". Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, shledal správní žalobu stěžovatele jako nedůvodnou a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Za zásadní považuje stěžovatel skutečnost, že jediným důvodem, proč mu nebylo prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, byla existence utajované informace. S touto informací se přitom nemohl on nebo alespoň jeho právní zástupce seznámit v průběhu správního řízení, ani v řízení před správními soudy. Z toho důvodu má za to, že po materiální stránce nebylo naplněno jeho právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že "musí vždy bezpodmínečně vědět, o čem se řízení vede (co je mu kladeno za vinu...), a jaké jsou ve věci obstarány důkazy". To platí tím spíše, vyhodnotil-li krajský soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2020 č. j. 57 A 47/2020-40 utajovanou informaci jako nevyužitelnou, resp. neobsahující nic konkrétního, co by se týkalo přímo osoby stěžovatele. Nejvyšší správní soud naproti tomu vyhodnotil utajovanou informaci zcela opačně a zabýval se toliko její formální stránkou, přičemž se neopírá o konkrétní skutková zjištění a své rozhodnutí zakládá na pouhých domněnkách nebo pravděpodobných úvahách. 5. Jelikož nebylo stěžovateli povoleno nahlédnout do písemnosti obsahující utajované informace ani v řízení před krajským soudem a přitom byl v soudním řízení proveden důkaz touto písemností, došlo podle něj k porušení § 45 s. ř. s. Ten sice podle stěžovatele umožňuje vyloučit z nahlížení určité části spisu, nikoliv však takové, kterými bylo nebo bude v řízení před soudem prováděno dokazování. Stěžovatel uvádí, že je "s ohledem na ochranu základních práv a svobod a dopadů rozhodnutí ve věci na jeho další život více než na místě, aby mu byl dán prostor k účinnému uplatnění jeho práv, tj. seznámit se s příslušnou částí spisu, obsahující pro věc rozhodující důkaz; tím spíše pak, když takový postup zákon výslovně předepisuje (§ 45 odst. 4 věta první s. ř. s.)". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, když proti napadenému rozhodnutí krajského soudu byla opětovná kasační stížnost s ohledem na namítané vady nepřípustná [§ 104 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí správního orgánu nebo rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů a jiných orgánů veřejné moci zasahuje zásadně pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)]. 8. Napadená rozhodnutí přezkoumal Ústavní soud z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.