III.ÚS 506/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 506/13 ze dne 17. 4. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud ČR rozhodl dne 17. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti XIO.CZ, a. s., se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2064/48, zastoupené Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem, AK se sídlem Praha 3, Jeseniova 837/10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2012 č. j. 7 Afs 75/2012-47 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012 č. j. 10 Af 58/2011-305, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností doručenou dne 5. 2. 2013 a doplněnou dne 12. 2., 4. 6., 14. 6. a 9. 7. 2013, se XIO.CZ, a. s. se sídlem v Praze 3 (dále též jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o kasační stížnosti a v řízení o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu. Stěžovatelka současně navrhla, aby dle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), náklady na její zastoupení v řízení o ústavní stížnosti v částce 9 300 Kč zcela zaplatil stát, což odůvodnila tvrzením, že v předcházejících řízeních u Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu byla osvobozena od placení soudních poplatků. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 6. 2007 č. j. 9161/07-1300-100826, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 12. 5. 2006 č. j. 101909/06/003512/4248 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2006, jímž jí byl vyměřen nadměrný odpočet v částce 6 532 Kč oproti nadměrnému odpočtu vykázaného žalobkyní v daňovém přiznání v částce 912 870 Kč. Dále se žalobkyně domáhala přezkumu rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 119205/07/003932/703, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti pracovníků správce daně v řízení předcházejícímu doměření výše uvedené daně. Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") ve věci přezkumu zákonnosti výše uvedených rozhodnutí orgánů finanční správy již dříve rozhodoval a jeho rozsudek ze dne 23. 3. 2010 č. j. 10 Ca 218/2007-117 byl ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšším správním soudem (dále jen "kasační soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2011 č. j. 7 Afs 12/2011-248 zrušen a věc byla Městskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení. Dne 14. 2. 2012 rozsudkem č. j. 10 Af 58/2011-305 správní soud žalobu žalobkyně v části, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 119205/07/003932/703, ohledně námitek podjatosti pracovníků správce daně, odmítl (výrok I), a v části, v níž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 6. 2007 č. j. 9161/07-1300-100826, zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Odmítavý výrok I správní soud odůvodnil konstatováním, že napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím procesním, jímž nebyly žalobkyni ukládány žádné povinnosti, ani jí takové rozhodnutí nezakládalo žádná práva či povinnosti; nemělo tudíž charakter správního rozhodnutí, jež by mohlo krátit žalobkyni na jejích právech a tudíž nebylo schopné samostatného soudního přezkumu; žaloba v této části tudíž byla shledána nepřípustná. K zamítavému výroku II ve věci samé správní soud uvedl, že spornou a stěžejní otázkou bylo to, zda žalobkyně uplatnila odpočet oprávněně či nikoliv; žalobkyně své odvolací i žalobní námitky především opírala o tvrzení, že licenční smlouva týkající se dodání předmětného software byla neplatná. Žalovaný v průběhu odvolacího řízení si vlastním šetřením ověřoval tvrzení žalobkyně ohledně poskytnutí (resp. neposkytnutí) služby s tím, že podle vyjádření konečného příjemce byl předmětný software uveden do rutinního provozu, licence jsou trvalé a dosud zachovány. Správní soud konstatoval, že závěr žalovaného o uskutečnění zdanitelného plnění poskytnutím služby, opřený o tyto důkazy, byl zákonný a souladný s ustanovením § 21 odst. 3 daňového řádu. Žalobkyně neprokázala, že došlo ke zrušení nebo vrácení zdanitelného plnění. Dne 8. 11. 2012 rozsudkem č. j. 7 Afs 75/2012-47 kasační soud kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 14. 2. 2012 č. j. 10 Af 58/2011-305 zamítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a o odměně ustanovenému zástupci žalobkyně (výrok III). V odůvodnění svého rozsudku kasační soud uvedl, že jelikož kasační stížnost obsahovala samostatné stížnostní důvody směřující proti jednotlivým a relativně samostatným výrokům napadeného rozsudku správního soudu, posuzoval kasační soud nejprve zákonnost napadeného výroku I o odmítnutí části žaloby, ve které se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 119205/07/003932/703. Konstatoval, že otázkou, zda je rozhodnutí o námitce podjatosti vydané podle ust. § 26 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků přezkoumatelné ve správním soudnictví, resp. zda je rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky rozhodnutí, jak je vymezena v ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., se Nejvyšší správní soud zabýval již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 15. 10. 2003 č. j. 3 Afs 20/2003 - 23, v němž dospěl k závěru, že "Rozhodnutí správce daně o vyloučení pracovníka je rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení [§ 70 písm. c) s. ř. s.] a které není přezkoumatelné samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Musí proto předcházet rozhodnutí o věci samé, aby případné vady daňového řízení způsobené nesprávnou aplikací § 26 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, bylo možno namítat v řízení o žalobě proti meritornímu rozhodnutí". Nejnověji se pak k charakteru rozhodnutí správního orgánu, vydaného podle ust. § 26 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, vyslovil kasační soud ve svém rozsudku ze dne 15. 7. 2010 č. j. 7 Afs 56/2010 - 59, v němž judikoval, že: "Výrok rozhodnutí o vyloučení, resp. nevyloučení pracovníka správce daně z daňového řízení (§ 26 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) není rozhodnutím, které by zasahovalo přímo do subjektivních práv daňového subjektu (hmotně-právní pozice daňového subjektu) nebo by jím bylo zasaženo do práva tohoto subjektu na řádný proces, jehož ochrany se lze jinak u soudu domáhat, pokud by daňové řízení tímto rozhodnutím končilo. Nejedná se tedy o rozhodnutí podle § 65 s. ř. s." Kasační soud s ohledem na charakter takového rozhodnutí správce daně a své předchozí právní závěry (rozhodnutí o podjatosti/nepodjatosti správce daně je vyloučeno z přezkoumávání správním soudem), neshledal žádný důvod k tomu, aby se k prostému konstatování stěžovatelky, že napadené rozhodnutí má hlubší význam a dosah, resp. že přesahuje rámec procesního rozhodnutí, odchýlil od svých předešlých názorů. Obstojí tudíž závěr správního soudu, který dovodil, že napadené rozhodnutí správce daně ze dne 7. 6. 2007 č. j. 119205/07/003932/703 nepodléhá soudnímu přezkumu a že proto bylo nutno žalobu v tomto rozsahu odmítnout. Kasační soud dále uvedl, že v rámci tvrzení o nezákonnosti výroku II napadeného rozsudku správního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba ve zbylé části, v níž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 6. 2007 č. j. 9161/07-1300-100826, žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost rozsudku, nesprávné právní posouzení věci a vady řízení před správními orgány při zjišťování skutkového stavu věci. Kasační soud s poukazem na judikaturu vlastní i judikaturu Ústavního soudu konstatoval (a své závěry podrobně odůvodnil), že požadavkům na přezkoumatelnost rozsudek správního soudu dostojí, není nezákonný pro nesprávné právní posouzení věci, ani pro vady řízení před správními orgány, pro které měl správní soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit, a jeho závěrům nelze ničeho vytknout. III. V části II ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že s výrokem I napadeného rozsudku správního soudu ze dne 23. 3. 2010 č. j. 10 Ca 218/2007-117, kterým byla její žaloba v této části odmítnuta jako nepřípustná, nesouhlasí, neboť jím byla založena "nerovnost účastníků u soudu a porušení práva na spravedlivý proces." Stěžovatelka v části III ústavní stížnosti polemizovala s odůvodněním výroku II napadeného rozsudku správního soudu ze dne 23. 3. 2010 č. j. 10 Ca 218/2007-117 a uvedla, že "soud problematice a zpracování software nerozumí", "nerozhodoval a v řízení nepostupoval nestranně a porušil právo na spravedlivý proces, když v rámci řízení zvýhodňoval ve svém přístupu státní instituci." Stěžovatelka dále uvedla (a opakoval