III.ÚS 516/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 516/25 ze dne 15. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. spolku X, 2. Lenky Tacejové, 3. Petry Tůmové, 4. Adriany Červenické, 5. Jiřího Dostála, 6. Mgr. Ireny Hůlové, 7. Michala Coufalíka, 8. Oty Ducháčka, 9. Martiny Ducháčkové, 10. Pavla Chyby, 11. Jitky Chybové, 12. Jana Martinka, 13. Tomáše Hrdiny, 14. Mgr. Lenky Hrdinové, 15. Tomáše Wolfa, 16. Martiny Kališ, 17. Jaroslavy Pavlechové, 18. Martina Baldy, 19. Petry Baldové, 20. Jakuba Vajnera a 21. Lucie Petrákové, všech zastoupených Mgr. Julií Šrámkovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 27 Cdo 3566/2023-158, výroku I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2023 č. j. 2 Cmo 64/2023-124 a výrokům I až XIV a XVI až XXI usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2023 č. j. 73 Cm 128/2022-101, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Vilmy Hanzlíčkové, b) Libora Hanzlíčka, c) Jana Rajtera, d) Pavola Červenického, e) Ronalda Weissera, f) Igora Taceje a g) Jiřího Tůmy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení napadených rozhodnutí v záhlaví označených výrocích s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo podle čl. 27 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastníci a) a b) se návrhem podaným u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhali zrušení stěžovatele 1 - spolku X. Stěžovatel 1 je spolek založený za účelem péče o Areál X a péče o kvalitu života a bydlení v tomto areálu. Stěžovatelé 2 až 21 jsou členy stěžovatele 1. 3. Městský soud usnesením ze dne 22. 9. 2022 č. j. 73 Cm 128/2022-10 přibral do řízení vedlejší účastníky c) až g) s odůvodněním, že jsou zakladatelé stěžovatele 1. Podáními z období od 20. 10. 2022 do 14. 12. 2022 stěžovatelé 2 až 21 navrhli své přibrání do řízení jako účastníků s tím, že jsou členy spolku a jejich práva jsou dotčena stejně jako práva členů již do řízení přibraných. Městský soud v ústavní stížnosti napadeném usnesení ve výrocích I až XIV a XVI až XXI návrh stěžovatelů 2 až 21 zamítl. Dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky § 7 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, pro přibrání dalších členů spolku do řízení, neboť všichni navržení účastníci jsou zároveň členy spolku. Zájmy stěžovatelů 2 až 21 jsou tak dostatečně hájeny prostřednictvím spolku samotného a jeho zakladatelů již dříve přibraných do řízení. Soud prvního stupně poukázal také na hospodárnost řízení, kdy takto rozsáhlé rozšíření účastníků řízení by vedlo k oddálení rozhodnutí ve věci. 4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání (mj.) stěžovatele 1, vedlejších účastníků d), f) a g) proti výrokům I až XXI a XXIII (a jak plyne toliko z bodu 5 odůvodnění, i odvolání jednotlivých stěžovatelů 2 až 21 proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o nepřibrání jejich osoby za účastníka řízení) napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil. Konstatoval, že řízení o zrušení spolku s likvidací je řízením ve statusové věci právnické osoby a jeho účastníky jsou toliko navrhovatelé [tj. vedlejší účastníci a) a b)] a spolek, o jehož zrušení se jedná (tj. stěžovatel 1), a nikoliv členové spolku, protože zájmy členů spolku jsou dostatečně chráněny spolkem jako takovým. V odůvodnění dále poukázal mimo jiné na to, že městský soud výrokem XXII ukončil účast vedlejšího účastníka e) (tj. Ronalda Weissera), který městskému soud sdělil, že již není členem spolku. Vedlejší účastník e) však podal odvolání proti výroku XXIII městského soudu, podle kterého ve vztahu mezi ním a ostatními účastníky řízení nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud rozhodl stejným výrokem o nákladech odvolacího řízení mezi vedlejším účastníkem e) a ostatními účastníky řízení. 5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel 1 a Ing. Martin Pešek, člen stěžovatele 1, jehož návrh na přibrání do řízení byl (výrokem XV usnesení městského soudu) zamítnut, dovolání. Nejvyšší soud rozhodl tak, že ústavní stížností napadeným výrokem I dovolání stěžovatele 1 odmítl. Výrokem II odmítl i dovolání Ing. Martina Peška v rozsahu výroku I usnesení vrchního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení městského soudu ve výrocích I až XIV a XVI až XXI, kterými byly zamítnuty návrhy stěžovatelů 2 až 21 na přibrání do řízení jako účastníků. Výrokem III pak Nejvyšší soud usnesení vrchního soudu ve výroku I v části, jíž bylo potvrzeno usnesení městského soudu ve výroku XV, kterým byl zamítnut návrh na přibrání Ing. Martina Peška do řízení jako účastníka, zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. 6. Dovolání stěžovatele 1 Nejvyšší soud odmítl jako podané osobou neoprávněnou s tím, že napadeným rozhodnutím, jímž vrchní soud potvrdil usnesení, kterým městský soud zamítl návrh na přibrání členů spolku do řízení jako účastníků, nebylo nikterak rozhodováno o jeho právech a povinnostech, a v jeho poměrech proto ani nemohla nastat žádná újma na právech, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Stejný závěr Nejvyšší soud učinil i ve vztahu k Ing. Martinu Peškovi, pokud jde o výroky týkající se ostatních členů spolku. Jde-li o dovolání Ing. Martina Pešky v rozsahu prvního výroku rozhodnutí vrchního soudu v části, kterou bylo potvrzeno usnesení městského soudu ve výroku XV, kterým byl zamítnut jeho návrh na přibrání do řízení jako účastníka, Nejvyšší soud shledal, že vrchní soud v odvolacím řízení zcela opomenul jím podané odvolání proti usnesení městského soudu v rozsahu uvedeného výroku, čímž mu v průběhu odvolacího řízení nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem, a zatížil tak řízení zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že formalistickým a nepředvídatelným rozhodováním soudů jim byl znemožněn přístup k soudní ochraně jejich spolčovacího práva. Obecné soudy svým postupem založily vůči stěžovatelům 2 až 21 procesní nerovnost v přístupu k soudu, neboť jsou - stejně jako přibraní účastníci - osobami, o jejichž právech a povinnostech má být jednáno. Stěžovatelé nesouhlasí s výkladem, který dovozuje, že právnická osoba je v řízení dostatečně způsobilá hájit i zájmy svých členů. Pokud judikatura umožňuje přiznat účastenské právo v řízení o věcech obchodních korporací jejím členům, tím spíše by nemělo být bráněno v přístupu k soudu členům spolku, kteří chtějí individuálně bránit své spolčovací právo. Namítají dále, že vrchní soud potvrdil rozhodnutí městského soudu pouze jako celek, a odvolání stěžovatelů 2 až 21, podaná individuálně ve vztahu k výrokům jich se dotýkajícím, v záhlaví rozhodnutí v jeho výroku vůbec nezmínil. Nejvyšší soud podle stěžovatelů rozhodl zcela překvapivě, neboť dovolání stěžovatele 1, který je podal za všechny své nepřibrané členy (tedy stěžovatele 2 až 21), odmítl jako podané neoprávněnou osobou. Naopak, dovolání Ing. Martina Peška, který do řízení nebyl přibrán a o jehož odvolání vrchní soud nejednal, a který zjevně nebyl k podání dovolání legitimován, vyhověl. III. Vyjádření účastníků řízení 8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, vrchního soudu a městského soudu. 9. Nejvyšší soud odkázal především na odůvodnění svého usnesení a uvedl, že vzhledem k tomu, že dovolání bylo zčásti odmítnuto jako subjektivně nepřípustné a ve zbývající části bylo rozhodnutí vrchního soudu zrušeno kvůli zmatečnostní vadě, nezabýval se podstatou věci, tedy otázkou, kdo je účastníkem řízení o zrušení spolku s likvidací. Odvolání stěžovatelů 2 až 21 byla v odůvodnění usnesení dovolacího soudu pominuta, neboť tito stěžovatelé svá odvolání proti rozhodnutí městského soudu nesměřovali proti výroku XV, který se týkal výlučně účastenství Ing. Martina Peška, ale pouze proti výroku rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich návrhu na přibrání jako účastníka do řízení. Tito stěžovatelé ani nepodali dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, a proto nebyl důvod se jimi v dovolání zabývat. 10. Vrchní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 11. Také městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 12. Ústavní soud předmětná vyjádření stěžovatelům k replice ne