Ústavní soud III.ÚS 567/26

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4, odst. 1, čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 2 000 000 000 Kč s odůvodněním, že "titulem a škodou je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 14 Co 375/2023-13, v právní moci dnem 15. 12. 2023 dle zákona č. 99/1963 Sb., § 159 o. s. ř., § 159a platí i pro usnesení. Soudy zjevně neznají zákon č. 82/1998 Sb. § 14 a 15 což jim ukládá zákon č. 99/1963 Sb. § 103 o. s. ř.". Obvodní soud vyzval usnesením ze dne 30. 7. 2025 stěžovatele k odstranění vad žaloby. Stěžovatel podáním ze dne 5. 8. 2025 vady žaloby neodstranil, pouze poučil soud, o tom, jak má v řízení postupovat. Obvodní soud proto žalobu stěžovatele napadeným usnesením podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu o neprojednatelnosti žaloby napadeným usnesením potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesení dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatel namítá, že obvodní soud ignoroval jeho žalobu a podání ze dne 5. 8. 2025, aniž by skutková tvrzení stěžovatele a jím navržené důkazy vyhodnotil podle § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel tvrdí s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. 30 Cdo 442/2017, že jeho žaloba byla ve smyslu platné judikatury projednatelná, neboť obsahovala veškeré zákonné náležitosti.

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Právo na soudní ochranu, resp. přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, není absolutní a podléhá zákonným omezením, která jsou vtělena zejména do procesních předpisů. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že žádné z těchto omezení nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva.

Ústavní soud se ústavními stížnostmi stěžovatele v typově stejných řízeních opakovaně zabýval (viz např. usnesení ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2665/25, ze dne 14. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 3104/25, ze dne 25. 2. 2026 sp. zn. IV. ÚS 338/26 a další), přičemž je odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů v předcházejících rozhodnutích jakkoli odchylovat.

Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal postup obecných soudů přepjatě formalistický, či jinak neústavní. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud stěžovatele seznámil s vadami podání, poučil jej, jakým způsobem má chybějící náležitosti doplnit a stanovil mu dostatečnou lhůtu k jejich odstranění. V posuzované věci nelze přehlédnout, že podání stěžovatele je typově stejné jako v dalších řízení, ve kterých byl již soudy řádně poučen o náležitostech žaloby. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů nebyla žaloba podaná stěžovatelem projednatelná, a to ani po doplnění, jímž stěžovatel reagoval na výzvu obvodního soudu k odstranění vad návrhu. Nejvyšší soud pak řádně odůvodnil, z jakých důvodů rozhodl o odmítnutí stěžovatelova dovolání, přičemž odkázal na ustálenou judikaturu, s níž se námitky stěžovatele míjely.

Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé odůvodnit jeho kasační zásah. V závěrech obecných soudů Ústavní soud nespatřuje ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.

Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.