III.ÚS 642/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 642/21 ze dne 18. 5. 2021 N 99/106 SbNU 137 Nesprávné poučení odvolacího soudu o (ne)přípustnosti podání dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Space Orange, s. r. o., sídlem Družnosti 1345/6, Praha 4, zastoupené advokátkou Mgr. Janou Čižmárovou, sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. 3 Co 107/2020-180 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2020 č. j. 32 C 25/2019-174, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti Ekvinokcium, s. r. o., sídlem Olbramovická 701/13, Praha 4, zastoupené advokátem Mgr. Adamem Biňovcem, sídlem Bykoš 41, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. 3 Co 107/2020-180 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. 3 Co 107/2020-180 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu spisu vedeného Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou dne 2. 7. 2018 u městského soudu se původní žalobkyně, obchodní společnost Daisyfox, s. r. o., domáhala toho, aby jí stěžovatelka z titulu plnění "smlouvy o spolupráci s licenčním ujednáním" zaplatila částku 300 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se naproti tomu domáhala vzájemným návrhem ze dne 3. 10. 2018 na původní žalobkyni "zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 500 000 Kč, dále peněžité náhrady bezdůvodného obohacení a částky 60 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2019". Rozhodnutím městského soudu ze dne 18. 5. 2020 pak došlo k záměně účastníků na straně žalobkyně, kterou se stala právě vedlejší účastnice. V návaznosti na podání vzájemného návrhu podle § 97 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") byla stěžovatelka usnesením městského soudu ze dne 11. 3. 2020 vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 255 000 Kč, ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Usnesení nabylo právní moci dne 13. 5. 2020, lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 29. 5. 2020. Podáním ze dne 4. 5. 2020 (doplněným na výzvu soudu dne 26. 6. 2020) stěžovatelka navrhla, aby městský soud připustil částečné zpětvzetí vzájemné žaloby tak, že se po původním žalobci domáhá toliko zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazené odměny za poskytnutí licence. Spolu s tímto podáním stěžovatelka uhradila částku 41 107,20 Kč, která měla patrně představovat poměrnou část soudního poplatku. 3. Napadeným usnesením městský soud řízení o vzájemném návrhu stěžovatelky zastavil (výrok I) a současně rozhodl, že se stěžovatelce vrací složená částka ve výši 41 107,20 Kč (výrok II). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatelka ke dni 29. 5. 2020 nesplnila řádně svou poplatkovou povinnost. To, že stěžovatelka vzala svůj vzájemný návrh částečně zpět, nic nemění na skutečnosti, že byla řádně vyzvána k uhrazení soudního poplatku ve stanovené výši a s ohledem na procesní úkon částečného zpětvzetí návrhu měla ve stanové lhůtě zaplatit minimálně celý soudní poplatek ze zbývající částky předmětu řízení ve výši 700 000 Kč. Soudní poplatek přitom činí částku 79 000 Kč, skládající se z částky 35 000 Kč podle položky 1/b Sazebníku poplatků a z částky 44 000 Kč coby 20 % [nevratná část podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudních poplatcích")] z vyměřeného poplatku za část řízení. Jelikož stěžovatelka zaplatila pouze částku ve výši 41 107,20 Kč, musel soud s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení o vzájemném návrhu pro nezaplacení soudního poplatku zastavit. 4. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž uvedla, že to spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.]. Stěžovatelka měla za to, že městský soud měl podle judikatury Nejvyššího soudu zastavit řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pouze v části, v níž vzala vzájemnou žalobu zpět. Přístup městského soudu pokládá za "extrémně formalistický" a vedoucí k odmítnutí spravedlnosti. 5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozhodnutí městského soudu. Ztotožnil se přitom s odůvodněním jeho rozhodnutí a dále uvedl, že postup navržený stěžovatelkou nepřichází v úvahu "již z toho důvodu, že nejprve je třeba zabývat se tím, zda byla splněna poplatková povinnost a až poté zpětvzetím, resp. částečným zpětvzetím žaloby nebo vzájemného návrhu". V poučení o opravném prostředku vrchní soud bez bližšího odkazu na konkrétní zákonné ustanovení uvedl, že "proti tomuto usnesení není dovolání přípustné". II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že v důsledku zastavení řízení o vzájemném návrhu pro údajné nezaplacení soudního poplatku došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup městského soudu podle ní představuje "extrémně formalistický přístup", jehož důsledkem je odmítnutí přístupu k soudu v rozsahu splněné poplatkové povinnosti. Stěžovatelka soudům vytýká, že se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 32 Cdo 4581/2018, ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 23 Cdo 2649/2017 a ze dne 2. 2. 2017 sp. zn. 23 Cdo 1426/2016. Městský soud v rozporu s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu zastavil řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro nezaplacení soudního poplatku i v části, ve které stěžovatelka nevzala svůj návrh zpět a splnila v zákonem stanovené lhůtě svou poplatkovou povinnost. Jelikož se důvod zastavení soudního řízení promítl rovněž do výroku o náhradě nákladů řízení, zasáhla napadená soudní rozhodnutí též do práva stěžovatelky na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. III. Vyjádření k ústavní stížnosti 7. Městský soud ve svém vyjádření rekapituluje obsah napadeného rozhodnutí, přičemž zdůrazňuje, že částečné zpětvzetí návrhu nemění nic na skutečnosti, že stěžovatelka byla řádně vyzvána k uhrazení soudního poplatku a s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby měla uhradit soudní poplatek alespoň ze zbývající částky předmětu řízení ve výši 700 000 Kč. Městský soud též konstatuje, že vzájemný nárok byl ze strany stěžovatelky několikrát modifikován, pročež "není v současné době jasné, co je stále předmětem řízení o vzájemném návrhu ... Uhrazená částka na soudním poplatku nadto nekorespondovala s vyměřenou výší soudního poplatku ani se zbývajícím nárokem z titulu smluvní pokuty či stávajícím rozsahem vzájemného návrhu uplatněného žalovaným". 8. Ústavní soud vyzval vrchní soud, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vrchního soudu, a to včetně jeho poučení. V reakci na opakovanou výzvu Ústavního soudu se vyjádřil vrchní soud tak, že se s ústavní stížností neztotožňuje, neboť městský soud musel řízení o vzájemném návrhu zastavit. Napadená rozhodnutí nejsou podle něj v rozporu se soudní judikaturou, zákonem o soudních poplatcích ani s Listinou. Proto vrchní soud navrhuje, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku vyjádření vrchní soud rekapituluje průběh řízení před soudy a shrnuje odůvodnění napadených rozhodnutí. K poučení o nepřípustnosti dovolání v napadeném rozhodnutí se vrchní soud, navzdory výzvám Ústavního soudu požadujícím též vyjádření k poučení o opravném prostředku, nevyjádřil. 9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Všechna stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ní dopadají toliko na situaci, kdy žalobce reagoval na výzvu k zaplacení soudního poplatku v soudem stanovené lhůtě, a nikoliv na situaci, kdy žalobce přistoupil k částečnému zpětvzetí žaloby a úhradě části so