III.ÚS 665/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 665/09 ze dne 17. 12. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou v Havířově, Široká 3/590, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2008 č. j. 56 Co 397/2008-180, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 19. 3. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že porušuje čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 10. 2008 č. j. 7 C 36/2007-168 bylo (v řízení o obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 249/2002) rozhodnuto, že se pro dovolání stěžovateli jakožto žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků a že se mu neustanovuje zástupce z řad advokátů. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že vzhledem k zjištěným majetkovým poměrům nejsou splněny předpoklady pro přiznání osvobození do soudních poplatků, a tudíž že není dána ani podmínka pro ustanovení zástupce z řad advokátů. K odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (pouze v souladu se zákonem č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie, upřesnil, že se stěžovatelova žádost o zajištění právní pomoci zamítá). Ve své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popisuje průběh daného soudního řízení, jakož i dalších soudních řízení, jichž se v České republice (dále jen "ČR") účastní nebo účastnil, přičemž opakovaně upozorňuje na skutečnost, že v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 249/2002 Okresní soud v Přerově zrušil své předchozí rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků, a to usnesením ze dne 12. 8. 2004 č. j. 7 C 249/2002-57, a (i v souvislosti s tím) tvrdí, že v průběhu celého tohoto řízení docházelo k porušování jeho práva na spravedlivý proces. Kromě jiných pochybení, kterých se obecné soudy měly dopustit, mu mělo být znemožněno hájit svá práva. Sám toho schopen nebyl, a to (kromě dalšího) kvůli špatnému zdravotnímu stavu (zejména poškozenému zraku) a také s ohledem na svou finanční a sociální situaci. Stěžovatel také uvedl, že je občanem Spolkové republiky Německo (dále jen "SRN"), kde měl a má trvalé bydliště, toto občanství nepozbyl, pouze si požádal o "znovunabytí" občanství ČR, kterého pak požíval od 14. 10. 2001 do 24. 10. 2007. Ve vztahu k napadenému soudnímu rozhodnutí stěžovatel tvrdí, že splnil zákonné podmínky pro přiznání právní pomoci a pro osvobození od soudních poplatků, když svou žádost podložil dostatečnými důkazy, a namítá, že pokud soudy nerozhodly v jeho prospěch, porušily tím jeho právo na spravedlivý proces, protože v daném řízení nemohl dostatečně hájit svá práva. Dále namítá, že od okamžiku, kdy Okresní soud v Přerově zrušil své rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků (viz výše), uplatňoval svou pravomoc nad zákonem stanovené meze, že rozhodnutí o odepření právní pomoci je nepřiměřeně formalistické a že formálně nenárokový charakter daného práva neodůvodňuje jeho nepřiznání z důvodů odlišných ekonomických a sociálních podmínek jiného členského státu Evropské unie. Výklad ustanovení § 138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") považuje stěžovatel za "ambivalentní, neodpovídající materiálnímu hledisku práva", protože "odmítá individuální posuzování podmínek". Stěžovatel argumentuje ustanovením § 7 odst. 5 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, jež stanoví, co nelze považovat za příjem, a tvrdí, že soudy vycházely při svém rozhodování z nesprávných skutečností, resp. že je nesprávně vyhodnotily. "Poměry" ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. je prý "zapotřebí posuzovat v kontextu časového a teritoriálního zařazení fyzické osoby", a tudíž pokud soud posuzoval stěžovatelovy poměry, měl je posuzovat s ohledem na okolnosti dané doby a zároveň daného místa pobytu, kterým byla SRN. Není možné hodnotit poměry dle podmínek v ČR, protože veškeré stávající i budoucí náklady na živobytí byly, jsou a budou hrazeny v SRN, stejně tak jako sociální aspekty jsou dány zvyklostmi a normami v SRN. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na směrnici Rady č. 2003/8/ES s tím, že nedostatek finančních prostředků a obtíže vyplývající z přeshraničního rozměru sporu, kdy zdravotní potíže tuto podmínku ještě podtrhují, nemohou bránit účinnému přístupu ke spravedlnosti. Ve smyslu dané směrnice je třeba hospodářskou situaci žadatele hodnotit s ohledem na různé objektivní faktory, včetně posouzení finančních prostředků osob, které jsou na něm závislé, přičemž životní situace a její podmínky u osob v jednotlivých státech jsou závislé na konkrétních společensko-ekonomických faktorech daného státu, které mohou být značně odlišné, a to nejen v dané době, ale i s nutným ohledem na budoucí zajištění životní situace. Je tudíž nutno vycházet z konkrétních podmínek dané situace a nikoliv plošně rozhodovat o všech případech stejně. V jeho případě je tato natolik vážná, že nebyl s to obstarat si z vlastních prostředků kvalifikovanou právní pomoc pro zastupování u soudu, případně se zastupovat samostatně. Dle jeho názoru soudy vycházely z neucelených informací, zkreslily skutečně relevantní okolnosti pro posouzení skutečností jednotlivě i v jejich souhrnu, dokazování bylo provedeno bez ohledu na to, že se jedná o občana SRN, pobývajícího trvale mimo ČR, resp. že vadně či nedostatečně zhodnotily provedené důkazy. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s tím, jak obecné soudy - pro účely přiznání osvobození do soudních poplatků a poskytnutí bezplatné právní pomoci ve smyslu § 138 odst. 1 věty první a § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení se zákonem č. 629/2004 Sb. - posoudily jeho celkovou životní situaci s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Stěžovatel v této souvislosti obecným soudům vytýká řadu závažných pochybení, jichž se přitom měly dopustit, a tvrdí, že se ocitl v situaci, kdy nebyl schopen pro svou nemajetnost zajistit si kvalifikované právní zastoupení. Přitom je zřejmé, že porušení základních práv, zaručených shora zmíněnými ustanoveními, se odvíjí od přítomnosti těchto (namítaných) pochybení; ústavnost zákonné právní úpravy stěžovatel výslovně nenapadá a ani z kontextu ústavní stížnosti nevyplynula nutnost se takovouto otázkou zabývat. Úvodem je třeba poznamenat, že na základě uvedených zákonných ustanovení dochází k realizaci ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces a v jeho rámci především (v prvé řadě) práva na přístup k soudu, a to v jejich materiálním pojetí. Z tohoto důvodu je třeba tato ustanovení interpretovat a aplikovat striktně se zřetelem k základním právům (procesního charakteru), jež plynou z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, a která stěžovatel také zmiňuje ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud pokládá za potřebné dále zmínit, že s některými právními názory stěžovatele, jak jsou vyjádřeny v ústavní stížnosti, se lze (v obecné rovině) ztotožnit. Z hlediska konkrétních okoln