III.ÚS 728/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 43 Listiny, čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí ministra spravedlnosti.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 728/18 byla vykonatelnost napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti odložena do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, a to s ohledem na zjištění, že stěžovatel byl již vzat do vydávací vazby.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. Nt 411/2017 se podává, že Policejní prezidium České republiky, odbor mezinárodní policejní spolupráce, obdrželo dne 4. 4. 2016 žádost soudu v Tolyatti, Ruská federace, o spolupátrání, zatčení a extradici stěžovatele, na kterého byl dne 6. 7. 2015 vydán zatýkací rozkaz. Dne 15. 6. 2016 zaslala Generální prokuratura Ruské federace Ministerstvu spravedlnosti České republiky oficiální žádost o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestné činy podvodu podle části 4 čl. 159 spáchané organizovanou skupinou osob ve velkém měřítku a trestné činy legalizace finančních prostředků nebo jiného majetku nabytého pácháním trestného činu podle čl. 174.1 odst. 3 trestního zákoníku Ruské federace (dále jen "tr. zák. RF").

Usnesením městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 č. j. Nt 411/2017-106 bylo rozhodnuto, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro skutky kvalifikované jako šest trestných činů podvodu podle části 4, čl. 159 tr. zák. RF a osm trestných činů legalizace peněžních prostředků podle části 3, čl. 174.1 tr. zák. RF, kterých se měl dopustit jednáním podrobně popsaným ve výrokové části usnesení, s tím, že vydání je přípustné za současného přijetí ujištění a záruk uvedených v přípisu Generální prokuratury Ruské federace ze dne 15. 6. 2016 č. 81/3-347-10 (a podrobně rozepsaných ve výrokové části usnesení). Městský soud v odůvodnění svého usnesení podrobně popsal dosavadní průběh extradičního řízení a s odkazem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že rozhodnutí o přípustnosti vydání nebrání žádná z překážek uvedených v § 91 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a takové rozhodnutí není ani v rozporu se závazky, vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv zaměřených na ochranu lidských práv a základních svobod.

Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl, neboť nezjistil v postupu městského soudu žádné pochybení, pro které by jeho rozhodnutí nemohlo obstát.

Dalším napadeným rozhodnutím ministr spravedlnosti povolil na základě usnesení městského soudu ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. Nt 411/2017, ve spojení s napadeným usnesením vrchního soudu, podle § 97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace na základě zatýkacího rozkazu vydaného soudem v Tolyatti dne 6. 7. 2015, a to pro podezření ze spáchání šesti trestných činů podvodu podle čl. 159 odst. 4 tr. zák. RF a osmi trestných činů legalizace peněžních prostředků podle čl. 174.1 odst. 3 tr. zák. RF.

Jak již Ústavní soud uvedl shora, ze spisu městského soudu se dále podává, že usnesením městského soudu ze dne 13. 3. 2018 č. j. Nt 411/2017 byl stěžovatel podle § 101 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci vzat do vydávací vazby.

Stěžovatel v prvé řadě poukazuje na to, že dne 5. 10. 2017 podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 16. 10. 2017 mu bylo doručeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 10. 2017 č. j. MV-117682-2/OAM-2017, kterým bylo podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azyl"), řízení zastaveno. Podal proti němu žalobu k městskému soudu s návrhem na přiznání odkladného účinku, jemuž bylo vyhověno. O podané žalobě nebylo dosud rozhodnuto. Tvrdí, že žádost o udělení mezinárodní ochrany nepodal účelově, ale s ohledem na obavu z ohrožení jeho života a života jeho rodiny. O povolení jeho vydání do Ruské federace tak mělo být rozhodnuto až po pravomocném skončení řízení o této žádosti, včetně případného soudního přezkumu. Odkazuje na zásadu non-refoulement zakotvenou v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a uvádí, že stát je povinen při rozhodování o vydání stěžovatele přihlížet k tomu, zda mu v důsledku jeho realizace nehrozí mučení či nelidské a ponižující zacházení zakázané čl. 7 Listiny, resp. čl. 3 Úmluvy, a zda by trestní řízení v dožadujícím státě zcela odpovídalo zásadám obsaženým v čl. 6 Úmluvy. Česká strana má i z hlediska mezinárodních lidskoprávních závazků povinnost požadovat, aby extradiční materiály poskytnuté dožadující stranou svědčily o zachování obecně přijímaných standardů trestního řízení. Z rozhodnutí cizozemských orgánů musí být seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, tzn., že podezření ze spáchání trestného činu je rozumným způsobem odůvodněno. Není myslitelné, aby český soud předstíral, že nevidí zcela evidentní nedostatky úkonů, na jejichž základě se v dožadujícím státě předmětné řízení vede. Zmíněný postup navíc do jisté míry umožňuje rozptýlit případné námitky vydávané osoby, že v řízení v dožadující zemi bylo zcela vykonstruováno, je dílem politicky motivované libovůle atp. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501). Akceptoval-li městský soud předložené extradiční materiály jako dostatečný podklad pro extradiční řízení, porušil tím dle přesvědčení stěžovatele jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Při posouzení splnění procesních předpokladů řízení Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Napadá-li však stěžovatel současně usnesení vrchního soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí městského soudu, jímž byla vyslovena přípustnost vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, v této části je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Posledním opravným prostředkem ve věci rozhodování o přípustnosti vydání podle § 95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci byla stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu o vyslovení přípustnosti vydání, o které vrchní soud rozhodl usnesením ze dne 30. 11. 2017 č. j. 14 To 141/2017. Z obsahu spisu městského soudu sp. zn. Nt 411/2017 se podává, že toto usnesení vrchního soudu [které je v rozhodování o přípustnosti vydání rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, a které tedy nutno napadnout samostatnou ústavní stížností (srov. nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11; N 160/70 SbNU 477)], bylo zástupkyni stěžovatele Mgr. Aleně Holubkové doručeno dne 21. 12. 2017 a stěžovateli podle § 64 odst. 4 tr. řádu dne 23. 12. 2017. Posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti bylo pátek 23. 2. 2018. Podal-li stěžovatel ústavní stížnost až 28. 2. 2018 učinil tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Uvedená dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a její marné uplynutí zákon o Ústavním soudu neumožňuje jakkoliv zhojit.

Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již dříve vyjádřil k některým aspektům rozhodování ministra spravedlnosti, kterým se povoluje vydání osoby z České republiky do cizího státu za účelem trestního stíhání, a k rozsahu přezkumu takového rozhodnutí Ústavním soudem. Nahlížeje na posuzovanou věc pod zorným úhlem závěrů vyslovených ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.) a v další nálezové judikatuře (srov. již zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 665/11 či nález ze dne 8. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1755/12 (N 4/68 SbNU 75), Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti této části ústavní stížnosti.

Vlastní rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání se neomezuje jen na zjištění, zda soud pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné, a že vydávané osobě nebyla v České republice udělena mezinárodní ochrana, neboť ministr spravedlnosti má možnost vydání nepovolit i v případě existence jiných skutečností bránících vydání. V rámci své úvahy může zkoumat i další aspekty vydání konkrétní osoby do cizího státu, které nemohou být zákonem blíže vymezeny a podléhají kontrole především z hlediska možnosti vyvození ústavně politické odpovědnosti (viz usnesení ze dne 1. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4171/16).

V posuzované věci je zřejmé, že o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace bylo pravomocně rozhodnuto usneseními městského soudu a vrchního soudu. Soudy měly k dispozici dostatek podkladů pro rozhodnutí, zda z hlediska podmínek zakotvených v Evropské úmluvě o vydávání a v § 91 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci neexistuje nějaká překážka, která by výroku o přípustnosti vydání bránila. Městský soud se splněním uvedených podmínek dostatečně zabýval, mj. měl k dispozici dokument Generální prokuratury Ruské federace, který obsahuje řadu důkazů, jež byly dosud provedeny, včetně výpovědi samotného stěžovatele v procesním postavení obžalovaného, obsahu výpovědí spoluobžalovaných, řady listinných důkazů i výpovědí svědků a závěrů znaleckých posudků k posouzení obsahu účetních operací. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že nebyl důvod pro zahájení jeho trestního stíhání, a že jde o vykonstruované obvinění. Proto i požadavky poukazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 1354/13 byly v daném případě respektovány, neboť rozhodnutí o zahájení trestního stíhání je opřeno o konkrétní zjištění odůvodňující podezření o spáchání konkrétní trestné činnosti i o tom, že se jí dopustil stěžovatel. Umožňují též posoudit, zda stíhané skutky vykazují znaky trestných činů oboustranně trestných.

Dospěly-li pak oba soudy k závěru, že trestní stíhání není vykonstruované ani motivované politicky či jinou nepřípustnou snahou, tyto své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnily, stejně jako závěr, že v případě vydání stěžovateli nehrozí reálné nebezpečí porušování jeho základních práv a svobod. V tomto směru ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, pouze obecně poukazuje na porušování lidských práv v Ruské federaci. Jak však případně poukázal ve svém rozhodnutí vrchní soud, z obsahu rozhodnutí odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 8. 4. 2016 č. j. OAM-613/ZA-ZA04-2015, jímž nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana, vyplývá, že se domáhal udělení azylu s odůvodněním, že v Ruské federaci byli on a jeho rodina pronásledováni z blíže nekonkretizovaných důvodů neznámými Čečenci, kteří jim měli vyhrožovat způsobem, vyvolávajícím obavu z ohrožení života a zdraví. Ministerstvo vnitra však po provedeném šetření konkrétní projevy takové hrozby nebo pronásledování stěžovatele nezjistilo. Městský soud měl také k dispozici několik situačních zpráv o úrovni ochrany lidských práv a svobod v Ruské federaci a o poměrech v soudnictví a vězeňství, jimiž provedl důkaz, přičemž neshledal, že by zjištěná porušení reálně hrozila stěžovateli, který v minulosti patřil k řadovým občanům.

Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 1142/13 (U 6/69 SbNU 849) uvedl, že v žádném případě nebagatelizuje v minulosti prokázané konkrétní deficity v justičním systému a v oblasti vězeňství, jaké existují na Ukrajině, v Ruské federaci a některých dalších zemích bývalého Svazu sovětských socialistických republik, nicméně nezastává názor, že by vydání do těchto zemí bylo obecně, "automaticky" nepřípustné. Ačkoliv nelze vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo. Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci [srov. též nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 (N 99/77 SbNU 473) a nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269)]. Takové okolnosti však v posuzované věci zjištěny nebyly a stěžovatel ani v ústavní stížnosti nic konkrétního netvrdí.

Ústavní soud nepřehlédl, že v zájmu důsledné ochrany práv stěžovatele byla do výroku usnesení o přípustnosti vydání přijata [v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1017/14)] ujištění Generální prokuratury Ruské federace k dodržování práv stěžovatele v průběhu trestního stíhání k zajištění jeho obhajoby a práva na spravedlivý proces a k zacházení s ním, bude-li omezena jeho osobní svoboda, a kontrolním oprávněním konzulárních úředníků České republiky ve vyžadujícím státě. Tyto záruky představují dostatečně vyvážený nástroj k odstranění případné obavy z ohrožení práv a svobod stěžovatele.

Z obsahu spisového materiálu nadto vyplývá, že stěžovatel již byl v minulosti pro předmětné trestní stíhání do Ruské federace vydán, přičemž po svém prvním vydání nebyl nijak pronásledován a byl dokonce ponechán na svobodě, čehož zneužil a opět utekl do České republiky. I z toho nelze mít za to, že by mu ve vyžadujícím státě bylo odepřeno právo na spravedlivý proces či jiná práva a svobody.

Pro posouzení ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra spravedlnosti je pak podstatná otázka, zda se ministr spravedlnosti, při respektování pravomocných rozhodnutí o přípustnosti stěžovatelova vydání do Ruské federace a rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, zabýval i existencí jiných skutečností bránících vydání stěžovatele. Napadené rozhodnutí žádné úvahy v tomto smyslu neobsahuje. Nahlížeje však na stěžovatelův případ v jeho celku, má Ústavní soud za to, že názor ministra spravedlnosti o správnosti rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání lze vyvodit z jeho postupu, když nevyužil svého oprávnění předložit věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání (viz § 95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci). V okolnostech daného případu je pak stěžejní zjištění, že napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti bylo vydáno po splnění všech podmínek, které právní řád České republiky k extradici vyžaduje.

Z obsahu spisu je patrné, že ministr spravedlnosti si byl vědom i toho, že jednou ze skutečností, která by jednoznačně zpochybňovala přípustnost vydání a k níž by navíc došlo rozhodnutím orgánu veřejné moci, je udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Proto předtím, než rozhodl o vydání stěžovatele, vyčkal v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 665/11) do pravomocného skončení řízení o první žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, včetně soudního přezkumu rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 4. 2016, kterým stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana podle zákona o azylu, a teprve poté, kdy Nejvyšší správní soud pravomocně odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 31. 5. 2017 č. j. 4 Az 20/2016-31, vydání povolil. Domnívá-li se stěžovatel, že mělo být vyčkáno i do pravomocného rozhodnutí o jeho druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany, resp. do rozhodnutí správních soudů, takovou povinnost již příslušné orgány neměly, neboť stěžovatel se mezinárodní ochrany zjevně domáhal z obdobných důvodů, jako v případě první žádosti, což je patrné i z toho, že řízení o druhé žádosti bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 11. 10. 2017 č. j. MV-117682-2/OAM-2017 podle § 11a odst. 3 zákona o azylu pravomocně zastaveno. Účelovost druhé žádosti, vedená snahou o prodloužení extradičního řízení, je přitom zjevná, neboť ji stěžovatel podal dne 5. 10. 2017, tedy následující den poté, co městský soud vydal rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání.

Na základě výše uvedených důvodů nelze dospět k závěru, že by napadeným rozhodnutím ministra spravedlnosti došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V části směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne