III.ÚS 758/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 758/15 ze dne 23. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Kolpingovo dílo České republiky, z. s., sídlem Náměstí Republiky 286/22, Žďár nad Sázavou, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015 č. j. 33 Cdo 4629/2014-304, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2013 č. j. 28 Co 16/2011-276, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 11. května 2010 č. j. 6 C 23/2008-221 a proti usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. února 2011 č. j. 6 C 23/2008-256, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, jako účastníků řízení, a společnosti LEVEL Hlinsko, spol. s r. o., sídlem Nádražní 132, Hlinsko v Čechách, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů pro údajné porušení základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. K věci stěžovatel uvedl, že se žalobce (sc. v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) žalobou domáhal po žalovaném (tj. po stěžovateli) i dalším žalovaném, který byl jeho statutárním orgánem, zaplacení částky 589 668 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 1. 2005 (ve znění dvou dodatků). O žalobě rozhodl Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2010 č. j. 6 C 23/2008-221 ve znění usnesení ze dne 23. 2. 2011 č. j. 6 C 23/2008-256 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici požadovanou částku, proti druhému žalovanému žalobu zamítl. Proti dvěma výrokům tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 28 Co 16/2011-276 tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu ohledně jeho povinnosti platit úroky, jinak rozsudek potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 33 Cdo 4629/2014-304 odmítnuto. 3. Odůvodnění porušených práv rozdělil stěžovatel do několika strukturovaných skupin. 4. Mezi procesněprávní důvody zařadil odepření spravedlnosti, přepjatý formalismus a nedostatek důvodů pro odmítnutí dovolání, dále neprovedené důkazy a nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 5. Postupu Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání, vytýká, že jeho závěr vedoucí k odmítnutí je v extrémním očividném nesouladu s obsahem samotného dovolání, tedy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Uvádí, že na druhé straně dovolání specifikoval důvody a přípustnost dovolání a na páté straně je ještě více konkretizoval a výslovně uvedl dvě otázky, které doposud nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny. Z jejich textu je patrné, že pouze nerozvedl důvody, pro které nesouhlasí s tím, jak odvolací soud věc po právní stránce posoudil, ale že dostatečným způsobem vymezil důvod přípustnosti dovolání, a nebyl tak dán zákonný důvod pro odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. 6. Podle stěžovatele se soud prvního stupně nevypořádal s tím, že ve věci neprovedl stěžovatelem řádně navržené důkazy k prokázání nepodnikatelského charakteru vedlejšího účastníka (důkaz účetnictvím i znaleckým posudkem z oboru účetnictví), ale i k prokázání existence vad díla a hodnoty díla provedeného s vadami (důkaz znaleckým posudkem). Stěžovatel zastává názor, že soud v odůvodnění svého rozsudku měl jednoznačně uvést, proč předmětné důkazní návrhy nebyly soudem provedeny; s touto námitkou se nevypořádal ani odvolací soud. Z těchto důvodů je rozsudek soudu prvního stupně, ale i druhého stupně v této části nepřezkoumatelný, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. 7. Ke hmotněprávním důvodům porušení základních práv zařadil stěžovatel jednotnost pohledávky ze smluvní pokuty, výši vzájemných pohledávek na vrácení plnění ze zaniklé smlouvy o dílo a nepodnikatelský charakter stěžovatele. 8. Stěžovatel evidoval vůči vedlejší účastnici pohledávku v podobě smluvní pokuty ze dvou vad díla vycházející z jediné smlouvy o dílo. Odvolací soud posoudil smluvní pokutu z této jediné smlouvy jako dvě různé pohledávky vedlejšího účastníka proti stěžovateli (pozn. z předchozí věty vyplývá, že pohledávky měl stěžovatel vůči vedlejší účastnici), které mají samostatný právní základ. S tímto posouzením stěžovatel nesouhlasí, neboť jde o jedinou pohledávku vyplývající z vad jediného díla. Připomenul judikaturu Nejvyššího soudu o požadavcích na specifikaci započítávaných pohledávek a namítl, že on započítával proti pohledávce věřitele - vedlejší účastnice pouze jedinou svou pohledávku, a pouze eventuálně, pro případ dovození neplatného odstoupení od smlouvy o dílo soudem druhou pohledávku, tudíž nejde o případ, na který by mohla dopadat zmíněná judikatura. Podle jeho názoru se odvolací soud dopustil velmi extenzivního výkladu judikatury dovolacího soudu, pročež jím dovozené závěry hodnotí jako spočívající na nesprávném právním posouzení. 9. Stěžovatel se domnívá, že má vůči vedlejší účastnici konkrétně vyčíslenou pohledávku 1 312 627 Kč, která představuje zaplacenou cenu díla, a tuto pohledávku uplatnil k započtení. Odvolací soud však dovodil neplatnost tohoto právního úkonu z důvodu jeho neurčitosti, neboť pohledávka objednatele, který odstoupil od smlouvy o dílo, neexistuje v celé výši zaplacené ceny díla, ale existuje pouze ve výši, o kterou se objednatel obohatil dodáním vadného díla. Stěžovatel uvedl, že podle názoru odvolacího soudu se tedy ze zákona provádí jakýsi automatický zápočet pohledávky objednatele na vrácení zaplacené ceny díla na jedné straně, a pohledávky zhotovitele na zaplacení toho, oč se objednatel obohatil, na druhé straně; s tímto názorem stěžovatel nesouhlasí. Smluvní strana má podle stěžovatele právo na vrácení celé zaplacené ceny díla, naproti tomu protistrana má zase nárok na zaplacení všeho, oč se druhá smluvní strana obohatila. Tyto nároky lze kvalifikovaným způsobem započíst, avšak nelze tak činit "automaticky". 10. Posléze stěžovatel namítá, že soudy při své úvaze o hodnocení charakteru stěžovatele jako podnikatele vzaly v úvahu pouze některé části zákonné definice podnikání, nezkoumaly naplnění ziskovosti jeho činnosti. K tomu navrhly důkazy, které nebyly soudem provedeny. Nepodnikatelský charakter stěžovatele měl v daném případě ten význam, že se na něj vztahují ustanovení zákona o ochraně spotřebitele o nejdelší lhůtě 30 dnů pro odstranění spotřebitelem vytknutých vad. Protože vedlejší účastnice vady v uvedené lhůtě neodstranila, vznikl stěžovateli platně nárok na odstoupení od smlouvy o dílo. 11. K těmto námitkám stěžovatel dodává, že se jimi dovolací soud vůbec nezabýval, neboť jeho dovolání odmítl, ačkoliv k tomu nebyly dány zákonné důvody. 12. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. II. 13. Z předložených rozhodnutí obecných soudů a ze spisu okresního soudu sp. zn. 6 C 23/2008 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou podanou u krajského soudu vůči stěžovateli a druhému žalovanému domáhala vrácení části půjčky ve výši 584 668 Kč s příslušenstvím, když mu půjčila částku 900 000 Kč, přičemž stěžovatel svůj dluh uznal co do důvodu i výše v celé částce a část půjčky uhradil. Po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2008 č. j. Ncp 8/2008-15 byla věc postoupena okresnímu soudu. Žalovaní uplatněný nárok neuznali, tvrdili, že vůči vedlejší účastnici vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty podle smlouvy o díle ve výši 1 303 438,71 Kč a tato pohledávka byla započtena proti pohledávce ze smlouvy o půjčce. Dále uváděli, že stěžovatel od smlouvy o dílo odstoupil, takže mu vznikl nárok na vrácení sjednané a zaplacené ceny díla. Okresní soud prováděl rozsáhlé dokazování, kromě jiného výslechem svědků, listinami, znaleckým vyjádřením, ohledáním na místě samém. V průběhu ústního jednání dne 27. 4. 2010 rozhodl, že další důkazy prováděny nebudou. Poté rozsudkem ze dne 11. 5. 2010 č. j. 6 C 23/2008-221 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 589 668 Kč s příslušenstvím (výrok I.), vůči druhému žalovanému žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). V odůvodnění zdůraznil, že vzal za prokázaná tvrzení vedlejší účastnice ohledně poskytnuté půjčky a jejího splácení, a dále se zabýval stěžovatelovými námitkami: Stěžovatele považoval za podnikatele, na kterého se úprava zákona o ochraně spo