III.ÚS 793/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 793/21 ze dne 6. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Dolní Bojanovice, se sídlem Hlavní 383, Dolní Bojanovice, zastoupené Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem Masarykova 439/9, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2020, č. j. 24 Cdo 1438/2020-400, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 1438/2020-426, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku (ve znění opravného usnesení) Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 8 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí uvést, že předmět sporu souvisí s otázkou, zda stěžovatelka, jakožto prodávající, platně odstoupila od kupní smlouvy týkající se převodu pozemků p. č. X1 - ostatní plocha a parc. č. X2 - ostatní plocha, obou v k. ú. Dolní Bojanovice, zapsaných na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj - Katastrálního pracoviště Hodonín (dále jen "předmětné pozemky"), jež byla uzavřena dne 15. 10. 2009 s Mgr. I. Kantkovou, jako kupující. 3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 13 C 64/2015-346, vydaným v řízení o určení vlastnictví, Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") určil k návrhu stěžovatelky, že je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků a uložil jí povinnost zaplatit žalované (kupující) částku 475 800 Kč (odpovídající zaplacené kupní ceně) do tří dnů od provedení zápisu, tj. od povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětným pozemkům ve prospěch stěžovatelky. 4. Tento rozsudek byl k odvolání žalované potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 12. 2019, č. j. 38 Co 12/2019-376, který se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu a jím zjištěným skutkovým stavem, jakož i právním posouzením věci. Odvolací soud ve shodě s prvoinstančním soudem konstatoval, že nelze "bez dalšího dovodit, že by posléze zjištěná existence kanalizační stoky A4.1 představovala neodstranitelnou překážku pro možnost získání stavebního povolení a následnou realizaci stavby, pokud by došlo k jejímu odstranění, na což žalovaná nepřistoupila." Krajský soud tedy potvrdil závěr okresního soudu, že stěžovatelka od dané kupní smlouvy odstoupila platně, a proto nastal právní následek předvídaný v ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 5. K dovolání žalované ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že se jím mění rozsudek okresního soudu a stěžovatelčina žaloba o určení, že je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků, se zamítá. Tuto změnu Nejvyšší soud odůvodnil - stručně řečeno - nesprávně řešenou právní otázkou odstoupení stěžovatelky od kupní smlouvy týkající se předmětných pozemků. Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyl naplněn důvod pro odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu jeho vymezení v tomto právním úkonu (tj. že žalovaná v termínu do 31. 3. 2013 nezíská stavební povolení na výstavbu živnostenského domu s lékárnou na předmětných pozemcích v souladu s územním rozhodnutím). Nejvyšší soud dále uvedl, že i kdyby stěžovatelka v předmětném odstoupení od kupní smlouvy správně uvedla důvod pro její odstoupení (důvod vedoucí k odstoupení od kupní smlouvy totiž stěžovatelka založila na tom, že žalovaná požadované stavební povolení nezískala v termínu do 15. 10. 2012), nebyl by tento úkon přesto právně relevantní. Odvolací soud totiž nezohlednil, že při existenci kanalizační stoky, vedené pod uvedenými pozemky, nemohla žalovaná objektivně dosáhnout vydání stavebního povolení. 6. Stěžovatelka s těmito závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že dovolací soud založil své rozhodnutí na tvrzení žalované, jež bylo předneseno až po provedené koncentraci řízení, když dospěl k závěru, že lhůta k získání stavebního povolení byla prodloužena do 31. 3. 2013. Rozporuje rovněž závěr, že samotná existence kanalizační stoky (či ochranného pásma) tvoří překážku, pro kterou žalovaná nemohla objektivně dosáhnout vydání stavebního povolení, když uvádí, že tento závěr nemá oporu v dokazování provedeném nalézacím soudem, resp. rozporuje rovněž závěr, že odstoupení od předmětné kupní smlouvy bylo v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka uvádí, že "dovolací soud tak ve svém rozhodování dospěl k závěrům, které byly založeny na nové interpretaci rozhodných skutečností, přičemž stěžovatelce nebyla dána možnost se k takové změně právního názoru jakkoliv vyjádřit." Dále též namítá, že Nejvyšší soud nezdůvodnil, proč se odchýlil od své předchozí rozhodovací praxe (poukazuje na rozsudek ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2047/2006), resp. dovozuje, že v takovém případě měla být věc postoupena k rozhodnutí velkému senátu. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že dovolací soud nedostál své povinnosti obeslat účastníky řízení před veřejným vyhlášením rozsudku. V závěru ústavní stížnosti pak vyjadřuje přesvědčení, že postupem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do "jejího práva na vlastní správu, neboť je zásadním způsobem omezen její vliv na podobu centra obce." 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. 9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů (resp. Nejvyššího soudu) však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud připomíná, že sama skutečnost, že se stěžovatelka se závěry Nejvyššího soudu neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Obecné soudy ovšem musí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto zjištění učinily, což bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno. 11. Podstatnou část námitek překládaných v ústavní stížnosti předvídal a následně vypořádal již Nejvyšší soud. Jak se podává ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, otázka posuzování (ne)platnosti odstoupení stěžovatelky od kupní smlouvy byla předmětem diskuse stran a byla posuzována soudem nalézacím i odvolacím. Ústavní soud má přitom za to, že Nejvyšší soud vycházel důsledně