Ústavní soud III.ÚS 807/25

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přerušil řízení o žalobě stěžovatele proti nezákonnému zásahu Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo"), kterým mělo být nepřijetí žádosti stěžovatele o udělení dočasné ochrany. Tuto žádost ministerstvo označilo podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, za nepřijatelnou. Městský soud konstatoval, že je nezbytné vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v jiné věci (sp. zn. 8 Azs 93/2023). Řízení se týká obdobné věci jako je věc stěžovatele a byly v něm položeny dvě předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jejichž zodpovězení může být významné pro rozhodování ve věci stěžovatele.

Nejvyšší správní soud stěžovatelem podanou kasační stížnost proti nezákonnému zásahu ministerstva a o návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve věci vedené u městského soudu, zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval důvod pro přerušení řízení uvedený městským soudem v napadeném usnesení.

Stěžovatel tvrdí, že městský soud rozhodl o přerušení řízení překvapivě a v rozporu s (nejen jeho vlastní) dosavadní praxí, kdy v obdobných věcech rozhodoval meritorně a řízení nepřerušoval. Stěžovatel dále namítá porušení práva na přístup soudu, neboť soud se žalobou stěžovatele nezabýval věcně, přestože je systém dočasné ochrany časově omezený a závislý jak na politické vůli států, tak na vývoji ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Ve věci stěžovatele lze očekávat značné průtahy způsobené vyčkáváním na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

Usnesení městského soudu o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv konečným rozhodnutím ve věci samé. Jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Tento závěr Ústavní soud opakovaně přijal k rozhodnutím podle § 48 odst. 3 soudního řádu správního (např. usnesení ze dne 25. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 763/23 nebo usnesení ze dne 7. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3479/19). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících příslušné řízení. Ústavní stížnost směřující proti usnesení městského soudu je proto nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Uvedené ustanovení představuje institut pro systémové řešení průtahů při soudcovském rozhodování. Ústavní soud se touto problematikou zabýval již v nálezu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297).

Ústavní soud připomíná, že řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není pokračováním sporného řízení, ani pokračováním trestního řízení či pokračováním řízení o přezkoumání správního rozhodnutí. Tímto návrhem je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům. Toto řízení proto nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce, jelikož pro jejich učinění neshledává žádné důvody.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud při rozhodování nevybočil ze zákonného rámce a své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil. Napadeným rozhodnutím tak nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele. Závěr Nejvyššího správního soudu, že městský soud není v prodlení s požadovanými úkony, je ústavně souladný. Městský soud v projednávané věci přerušil řízení, neboť považoval za vhodné vyčkat, zda Soudní dvůr Evropské Unie poskytne k čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES výklad, který by mohl být závazný pro posouzení nyní projednávané věci, neboť judikatura Nejvyššího správního soudu není v této otázce jednotná. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

Ústavnímu soudu je navíc z úřední činnosti známo, že městský soud usnesením ze dne 7. 4. 2025 rozhodl o pokračování v řízení. Dne 28. 4. 2025 vydal městský soud rozsudek č. j. 3 A 58/2024-85, ve kterém rozhodl, že zásah spočívající v tom, že ministerstvo vrátilo stěžovateli žádost o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný (výrok I.). Dále zakázal ministerstvu pokračovat v porušování práv stěžovatele a přikázal obnovit stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 30. 7. 2024 (výrok II).

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.