III.ÚS 832/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 832/10 ze dne 12. 7. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2009 sp. zn. 52 T 133/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 9 To 217/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1265/2009, za účasti A) Obvodního soudu pro Prahu 4, B) Městského soudu v Praze a C) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2010, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 4, čl. 8, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při zjišťování skutkového stavu postupovaly způsobem, který je zcela v rozporu se zásadou spravedlivého procesu a že při hodnocení důkazů extrémním způsobem vybočily z ústavně daných mezí volného hodnocení důkazů. Konkrétně namítá zejména tyto vady, jichž se měly obecné soudy dopustit při vydávání napadených rozhodnutí v trestním řízení: * nebylo prý prokázáno, že by stěžovatel vědomě automobilem vyjel přímo na strážníka Městské policie J. S., ani to, že se strážník dostal na kapotu automobilu v důsledku jednání stěžovatele; * soudy nesprávně vyhodnotily videozáznam celé události, z něhož prý má vyplývat, že "údajný poškozený naskočil na kapotu vozidla stěžovatele o své vlastní vůli"; * soudy nesprávně hodnotily znalecký posudek Ing. Z. B., odborné vyjádření S. M. a odborné vyjádření D. W. a svědecké výpovědi A. I. a F. L.; * soudy porušily zákaz reformationis in peius, neboť v průběhu trestního řízení měnily popis inkriminovaného skutku tak, že došlo ke zhoršení postavení stěžovatele; * extrémní rozpor má spočívat v tom, že dovolací soud při prvém rozhodování ve věci v roce 2008 (pod sp. zn. 6 Tdo 1288/2008) vyloučil, že by náraz automobilem bylo možno kvalifikovat jako útok se zbraní, přesto však poté obecné soudy znovu uznaly stěžovatele vinným; * pokud byl stěžovatel odsuzujícím rozsudkem zavázán nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, stalo se tak prý neprávem, neboť vůbec nebylo prokázáno, že škoda vznikla, kdo ji způsobil a zda je příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Stěžovatel soudí, "že to byl údajný poškozený, kdo na kapotu vozidla sám naskočil, ačkoli mu takovýto postup žádný zákonný předpis neumožňuje. Údajný poškozený jako městský strážník může činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje. Žádný zákon nedovoluje městskému strážníkovi skákat na kapoty vozidel." II. Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje: Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl v roce 2007 stíhán pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zák."), kterého se měl (stručně řečeno) dopustit tím, že dne 30. 3. 2007 v Praze 4 v ulici Na Pankráci poté, kdy jako řidič automobilu byl strážníkem Městské policie J. S. vyzván k předložení dokladů pro podezření ze spáchání dopravního přestupku, výzvu neuposlechl, nasedl do svého vozidla zn. Mercedes, nastartoval a rozjel se na jmenovaného strážníka, který stál ve směru výjezdu vozidla a byl ohrožen levým předním nárazníkem vozidla; strážník se ocitl na kapotě jedoucího automobilu, z níž při následném zacouvání automobilu sklouzl na zem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. 52 T 74/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 155 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 640,- Kč. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2008 sp. zn. 9 To 217/2008, jímž podle § 256 tr. řádu odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, o němž dovolací soud rozhodl usnesením ze dne 29. října 2008 sp. zn. 6 Tdo 1288/2008 tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vytkl předchozím soudním rozhodnutím některá pochybení, zejména to, že popis skutku v enunciátu rozhodnutí není dostatečně konkrétní a výstižný a dále zpochybnil právní závěr soudů nižších stupňů, podle něhož byla popsaným skutkem naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu útoku na veřejného činitele ve smyslu odst. 2 písm. a) ustanovení § 155 tr. zák. Poté ve věci rozhodoval znovu Obvodní soud pro Prahu 4, který rozsudkem ze dne 2. 2. 2009 sp. zn. 52 T 133/2008 precizoval formulaci výrokové skutkové věty, obsahově však rozhodl stejně, jako v prvém rozsudku ze dne 21. 2. 2007. K odvolání obviněného rozhodl znovu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 9 To 217/2008 tak, že napadený rozsudek obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným ze spáchání žalovaného skutku, který kvalifikoval jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. [tedy mírněji než prvoinstanční soud, který použil přísnější kvalifikaci podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.]. Odvolací soud uložil obviněnému též mírnější trest, a sice trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrok o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 640,- Kč zůstal stejný, jako v předchozích soudních rozhodnutích. Také proti v pořadí druhému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, o němž dovolací soud rozhodl usnesením ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1265/2009 tak, že podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odvolání odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. III. Posuzovaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08). Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení obsáhle zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ús