III.ÚS 84/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 84/14 ze dne 13. 12. 2016 N 238/83 SbNU 703 Nároky dědiců oprávněné osoby na vyplacení jednorázové peněžní částky podle zákona čl. 261/2001 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 13. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 84/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Margity Nemétové, 2. Květoslavy Petřekové, 3. Boženy Žigové a 4. Jana Žigy, všech zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 3 Ads 115/2012-29, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu a byla odmítnuta správní žaloba stěžovatelů pro nesplnění podmínek procesního nástupnictví, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 3 Ads 115/2012-29 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2, rovností v právech podle čl. 3 odst. 1 a zárukou dědění podle čl. 11 odst. 1 in fine Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 3 Ads 115/2012-29 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 3 Ads 115/2012-29. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip uvedený v čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Krajským soudem v Ostravě (dále též jen "krajský soud") pod sp. zn. 38 Ad 1/2010 se podává, že Ladislav Žiga, jehož potomky jsou stěžovatelé, uplatnil dne 7. 11. 2002 nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, ve znění zákona č. 458/2011 Sb., (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb."). Ustanovení § 1 odst. 3 tohoto zákona, vložené do poslaneckého návrhu zákona (tisk č. 859/2001, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, III. volební období) v průběhu jeho projednávání, stanoví, že "za účastníky národního boje za osvobození se podle tohoto zákona považují též občané České republiky, kteří v době od 15. března 1939 do 8. května 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. září 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické persekuce". 3. O nároku Ladislava Žigy rozhodovala Česká správa sociálního zabezpečení jako příslušný správní orgán ve věci celkem čtyřikrát a čtyřikrát žádost zamítla. Její rozhodnutí třikrát z procesních důvodů zrušil Krajský soud v Ostravě. I proti čtvrtému zamítavému rozhodnutí správního orgánu podal Ladislav Žiga správní žalobu, avšak v průběhu řízení před krajským soudem zemřel. Na základě usnesení krajského soudu ze dne 12. 8. 2011 č. j. 38 Ad 1/2010-58 vstoupili do řízení stěžovatelé jakožto jeho právní nástupci. Dne 24. 9. 2012 krajský soud žalobu rozsudkem č. j. 38 Ad 1/2010-84 zamítl. 4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a správní žalobu stěžovatelů odmítl pro nedostatek podmínek řízení, neboť dle jeho názoru nebyly splněny podmínky procesního nástupnictví dle § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") ve spojení s ustanovením § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "soudní řád správní"). Dospěl totiž k závěru, že z ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. vyplývá, že nárok přechází na právní nástupce pouze tehdy, pokud o něm ještě nebylo rozhodnuto nebo ještě nedošlo k výplatě jednorázové částky. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí především proti výkladu § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., kterým je popírán přechod uplatněného, a zatím nepřiznaného nároku ze zemřelého právního předchůdce na ně. Namítají, že napadený rozsudek podává svévolný výklad práva, který popírá jednak obecný právní princip, že stát má dostát svým závazkům a nemůže se jejich plnění vyhnout protiprávním postupem, a dále obecnou povinnost státu odškodnit zjevnou nespravedlnost, jejíž odčinění si výslovně svými zákony stanovil. Odmítají též úvahu, že jejich právní předchůdce byl internován z důvodu svého vztahu k práci, čímž je popírán důvod přijetí zákona. 6. Podle stěžovatelů nelze ospravedlnit výklad zakládající nahodilé důsledky, podle kterého se střídají periody, kdy sporný nárok na právní nástupce přechází, s periodami, kdy tomu tak není. Sporné ustanovení je proto třeba vykládat tak, že rozhodnutím se myslí jakékoliv rozhodnutí, včetně soudního přezkumu a přezkumu ústavnosti. Pokud soud čelí pluralitě výkladů, musí ve svém odůvodnění osvětlit, proč jím zvolený výklad práva je ten správný. Takové odůvodnění však dle jejich názoru Nejvyšší správní soud neposkytl, a dopustil se tak svévole, když vydal rozhodnutí založené na právním názoru, jehož aplikaci nemohli do vydání rozhodnutí stěžovatelé předvídat. Z toho důvodu považují stěžovatelé odůvodnění napadeného rozsudku za nepřezkoumatelné. 7. Stěžovatelé také podotýkají, že celé řízení, tedy od okamžiku podání původní žádosti do posledního rozhodnutí, trvalo více než sedm let, a zákonná lhůta pro vydání předmětného rozhodnutí tak byla překročena pětaosmdesátkrát. Soudy nesmí přistoupit k takovému výkladu práva, který samotnému státu umožňuje dovolávat se vlastního porušení práva a jeho důsledků, v tomto případě umělého prodlužování správního řízení, které vedlo až ke smrti oprávněného žadatele. Stát dle stěžovatelů v daném případě odepřel nárok specifické povahy, aniž by jeho povahu zohlednil. Soud zvolil tak restriktivní výklad práva, že překročil meze dané soudnímu rozhodování hodnotovými základy české ústavnosti. III. Vyjádření účastníků řízení 8. Ústavní soud postupem podle § 42 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení k vyjádření k návrhu. 9. Dne 25. 6. 2014 obdržel Ústavní soud sdělení, kterým se Česká správa sociálního zabezpečení vzdala svého postavení vedlejšího účastníka řízení. 10. Soudce zpravodaj však s ohledem na povahu projednávané věci a možné dopady rozhodnutí Ústavního soudu i na rozhodování v jiných věcech, jak na to poukázal v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, shledal její vyjádření potřebným. Proto se na ni obrátil jako na orgán veřejné správy se žádostí o vyjádření k výše uvedenému návrhu podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V tomto vyjádření v postavení příslušného orgánu veřejné správy Česká správa sociálního zabezpečení uvedla, že v ústavní stížnosti stěžovatelé označili výklad práva podaný Nejvyšším správním soudem za rozporný s požadavkem minimální logické koherence právní normy, a tedy svévolný, přičemž navíc v doplnění ústavní stížnosti poukázali na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 32/2012- 50, které bylo vydáno dne 1. 4. 2014 a kterým podle stěžovatelů tento soud právní názor, o který opřel svůj rozsudek č. j. 3 Ads 115/2012-29 v předmětné věci, překonal a přiklonil se k názoru předestřenému stěžovateli. S tímto názorem vyslovila nesouhlas, neboť na projednávanou věc přímo nedopadá. Stěžejní je zde povaha, resp. smysl a účel finančního plnění, které je předmětem té které právní úpravy. Smyslem a účelem příspěvku na péči, jak je popsáno ve shora uvedeném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, je kompenzace vynaložených nákladů na pomoc potřebné osobě. Naproti tomu smyslem zákona č. 261/2001 Sb. je odškodnění stanovených kategorií účastníků národního boje za osvobození, a to včetně osob za stanovených podmínek se ukrývajících, nebo soustředěných do vojenských pracovních táborů, které se pro účely tohoto zákona za účastníky národního boje považují, případně jejich manž