Ústavní soud III.ÚS 885/11 – Ústní jednání
Ústavní soud · 21. 4. 2011
Shrnutí rozhodnutí
Řízení: Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010.
O co šlo: Navrhovatel se domáhal zrušení výše označeného rozsudku, kterým Nejvyšší soud České republiky zamítl dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2008 č. j. 19 Co 2049/2008-179.
Výsledek: Návrh se odmítá. (Soud podání odmítl a věcí se meritorně nezabýval – podání bylo shledáno zjevně neopodstatněným.)
Význam: Soud námitky neshledal opodstatněnými, napadené rozhodnutí zůstává v platnosti. Věcně se rozhodnutí týká zejména: § 43 182/1993 Sb. (Ústní jednání), § 20 72/1994 Sb. (Převod a přechod vlastnictví jednotky).
Aplikovaná ustanovení
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele A. P., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 č. j. 22 Cdo 242/2009-234, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označeného rozsudku, kterým Nejvyšší soud České republiky zamítl dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2008 č. j. 19 Co 2049/2008-179. Uvedl, že byl soudem I. stupně zavázán zaplatit žalobci, tj. Společenství vlastníků domu Václava Volfa 1321/7 v Českých Budějovicích, částku 77.862,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu dosud neuhrazené části podílu žalovaného na investice vložené do rekonstrukce, resp. opravy bytového domu čp. 1321/7 v Českých Budějovicích. Soudy se v řízení nevypořádaly s jeho námitkami vztahujícími se k aktivní legitimaci žalobce a také jeho pasivní legitimací jako žalovaného. Poukázal na skutečnost, že on jako vlastník jednotky převedl tuto na jiného, a proto bylo nutno řešit, zda na nového nabyvatele přechází i splatné pohledávky společenství, jejichž subjektem byl dosavadní vlastník. Šlo především o výklad přechodu práv a povinností spojených s vlastnictvím jednotky a se spoluvlastnictvím společných částí domu dle § 20 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Poněvadž s rozhodnutím odvolacího soudu nebyl spokojen, podal proti němu dovolání k Nejvyššímu soudu, který sice dospěl k závěru o zásadním právním významu otázek, jež se v předmětné věci vyskytly a které dosud nebyly judikaturou řešeny, dovolání však zamítl, když věc posoudil v podstatě stejně, jako předchozí soudy. K obsahu rozsudku dovolacího soudu proto zpochybnil jeho závěry opírající se o výklad § 20 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů a judikaturu, vztahující se k otázce vypořádání pohledávek na dlužném nájemném vůči bytovému družstvu po smluvním převodu členských práv a povinností dosavadního člena družstva na jinou osobu. Podle jeho přesvědčení však v předmětném řízení šlo o věc odlišnou a mělo být o ní rozhodnuto v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnictví zavazuje, a proto vlastníka zavazuje k úhradě nákladů spojených s předmětem vlastnictví. Pro uvedené považuje rozhodnutí soudu za učiněné v rozporu s jeho právy, zakotvenými v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozsudku zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud se v rozhodnutí, jímž zamítl dovolání žalovaného (nyní stěžovatele), vypořádal se všemi jeho námitkami uplatněnými dle § 241a odst. 2 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a své závěry o správnosti rozsudku a právních názorech soudu I. a II. stupně vyčerpávajícím způsobem s poukazem na skutková zjištění, na § 20 zákona o vlastnictví bytů, na odborný výklad k ustanovením tohoto právního předpisu, jakož i na znění § 531 občanského zákona, odůvodnil. Nutno dodat, že právě citované ustanovení občanského zákona upravuje způsob převzetí dluhu, když v předmětné věci v souladu s jeho zněním nový vlastník bytové jednotky dluh vlastníka původního nepochybně nepřevzal. Na přiléhavé odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu lze v dalším zcela odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu