III.ÚS 906/19

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým měl být porušen čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Dne 18. 5. 2018 zaslal stěžovatel prostřednictvím svého advokáta Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") datovou zprávu označenou jako "dovolání P. Nevlud x Lukáš Grussmann", jejíž přílohou bylo: 1) dovolání společnosti Polanecká kreditní a finanční s. r. o. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2016 č. j. 71 Co 312/2016-252, 2) rozsudek krajského soudu č. j. 37 ICm 4592/2014-124, 3) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 13 VSOL 477/2017, a 4) plná moc udělená stěžovatelem advokátovi JUDr. Jaroslavu Brožovi, MJur, k podání dovolání proti rozsudku vrchního soudu č. j. 37 ICm 4592/2014, 13 VSOL 477/2017-169 (KSOS 37 INS 4872/2014).

Dne 12. 6. 2018 byla krajskému soudu doručena datová zpráva označená jako "Odstranění vad dovolání Nevlud x Grussmann". K této datové zprávě připojil stěžovatel mimo jiné přílohu označenou jako "Odstranění vad dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2018, č. j. 37 ICm 4592/2014 13 VSOL 477/2017-169, které bylo u Krajského soudu v Olomouci podáno dne 18. 5. 2018, ID datové zprávy 576971083". V tomto připojeném dokumentu dovolatel uvedl, že "odstraňuje vady svého podání ze dne 18. května 2018 spočívající v jeho nesrozumitelnosti a zasílá soudu srozumitelný text dovolání, z nějž je patrno, kterému soudu je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, a to včetně všech příloh".

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. 37 ICm 4592/2014, 13 VSOL 477/2017-169 (KSOS 37 INS 4872/2014), kterým byl k odvolání stěžovatele potvrzen výrok rozsudku krajského soudu ze dne 21. 6. 2017 č. j. 37 ICm 4592/2014-124, jímž byla zamítnuta žaloba, aby byly z majetkové podstaty dlužníka vyloučeny spoluvlastnické podíly v žalobě specifikovaných nemovitostí. Nejvyšší soud předsedou senátu stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že postrádá obligatorní náležitosti, stanovené v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jež nebyly v prekluzivní lhůtě (která uplynula dne 21. 5. 2018) doplněny, a proto trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že k podání stěžovatele ze dne 12. 6. 2018, tedy po uplynutí zákonné lhůty, nesmí přihlížet.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že popsaným postupem Nejvyšší soud porušil jeho právo na přístup k dovolacímu soudu, neboť zcela formalisticky odmítl vzít na zřetel širší kontext celého jeho podání. Zdůrazňuje, že vadné dovolání bylo podáno omylem v důsledku technicistní chyby ("ukliknutím"), přičemž v době svého rozhodování již Nejvyšší soud měl k dispozici dovolání, obsahující veškeré podstatné náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Stěžovatel se proto domnívá, že v této situaci měl být analogicky použit § 164 o. s. ř., a tedy mělo být k původnímu podání přistupováno tak, že jde o zjevnou nesprávnost; Nejvyšší soud proto měl podle stěžovatele akceptovat podání ze dne 18. 5. 2018 ve spojení s podáním ze dne 11. 6. 2018 nejen jako podání včasné, ale taktéž jako obsahově bezvadné. Podle mínění stěžovatele přitom na základě jím navrhovaného přiměřeného použití § 164 o. s. ř. by byl respektován Ústavním soudem ustáleně formulovaný příkaz, aby v obdobných případech bylo podání účastníka řízení meritorně projednáno (a tedy aby nedošlo k odepření spravedlnosti).

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

Podstatou posuzované věci je tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud měl - za přiměřeného použití § 164 o. s. ř. - přihlédnout k obsahu doplnění dovolání ze dne 11. 6. 2018, a v důsledku toho vyhodnotit jeho podání jako dovolání, jež obsahuje veškeré zákonem vyžadované náležitosti, a jelikož tak neučinil a označil jeho dovolání za vadné, porušil jeho základní procesní práva.

Tuto stěžovatelovu námitku (argumentaci) Ústavní soud považuje za zcela nepřípadnou.

Stěžovatelem upozaďovanou podstatou dané věci je totiž - podle mínění Ústavního soudu - skutečnost, že stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce podal čtyři dny před uplynutím zákonné lhůty datovou zprávou dovolání, jež prokazatelně (to ostatně stěžovatel - logicky - ani nezpochybňuje) nemělo zákonem požadované obsahové náležitosti; současně platí, že tyto podstatné náležitosti nebyly v prekluzivní lhůtě doplněny (Nejvyšší soud nemůže podle § 240 odst. 2 zmeškání této lhůty prominout).

Důvod, pro který dovolání postrádalo zákonné náležitosti, se v daném kontextu bez dalšího nezdá jakkoli rozhodný. Bylo-li totiž k datové zprávě označené jako "dovolání" přiloženo nesprávné dovolání (tedy soubor obsahující vypracované dovolání v jiné věci), je to možno postavit naroveň situaci, kdy by k "dovolání" nebyl přiložen - byť taktéž omylem a pouze v důsledku "technicistní chyby" - vůbec žádný soubor.

Stěžovatel podle názoru Ústavního soudu bagatelizuje skutečnost, že jeho právní zástupce (byť i jen prostřednictvím administrativního personálu) postupoval neobezřetně, když se kupř. poslední den lhůty k podání dovolání neubezpečil, že zaslaná datová zpráva vskutku obsahuje veškeré zamýšlené přílohy, tedy v prvé řadě předmětné dovolání.

Jinými slovy řečeno, Ústavní soud se domnívá, že v kontextu elektronizace justice, nabízející pohodlný způsob podávání a doručování veškerých možných podání včetně mimořádných opravných prostředků, není nepřiměřené požadovat po účastnících řízení, resp. jejich právních zástupcích i tomu odpovídající míru povinností. Zpětnou kontrolu obsahu odeslané datové zprávy (včetně příloh) přitom Ústavní soud nepovažuje za nepřiměřený (byť nepsaný) imperativ, jehož splnění je možno po právních zástupcích z řad advokátů spravedlivě požadovat.

Je tak namístě toliko připomenout, že za řádný výkon převzatého zastoupení právní zástupce stěžovatele odpovídá podle zákona a pravidel svého povolání [srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 68/97 (N 74/8 SbNU 221)].

Ze zaznamenaných důvodů považuje Ústavní soud za zcela nepřípadný stěžovatelem vyslovený požadavek, aby v dané věci byl přiměřeně použit § 164 o. s. ř., neboť k takové úvaze neshledává v posuzované věci jakýkoliv prostor.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nebylo porušeno žádné ze stěžovatelem dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy; Ústavní soud tak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.