III.ÚS 918/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelka a vedlejší účastník jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta. Předmětem řízení před obecnými soudy byla a (dle obsahu napadených rozhodnutí stále je) úprava výchovy a výživy nezletilého. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") bylo ve věci samé rozhodnuto rozsudkem č. j. 0 P 183/2019-455 ze dne 17. 3. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 16 Co 131/2021-511 ze dne 14. 7. 2021, který nabyl právní moci 10. 8. 2021. Rozsudkem okresního soudu byl nezletilý svěřen do péče matky (stěžovatelky), otci uloženo přispívat výživným ve výši 2 000 Kč měsíčně, současně soud upravil styk otce s nezletilým každý týden ve středu od 16:00 hodin do 18:00 hodin a v sudém týdnu v neděli od 9:00 hodin do 12:00 hodin.

Návrhem podaným u okresního soudu dne 6. 1. 2022 se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření, dle kterého by byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 3. 2021, č. j. 0 P 183/2019-415, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2021, č. j. 16 Co 131/2021-511 ve výroku III. změněn tak, že otec je oprávněn se s nezletilým stýkat každé liché úterý od 15:00 hodin do 16:00 hodin v Krizovém centru MAGDALENIUM, z. s. Návrh byl odůvodněn tím, že stěžovatelka má za to, že je nezbytné v zájmu nezletilého upravit navrhovaným předběžným opatřením uvedeným ve výroku tohoto usnesení jeho současný styk s otcem odlišně od posledního rozhodnutí, které dle ní naprosto nereflektuje aktuální stav nezletilého a stávající úprava je nyní již neadekvátní. S ohledem na psychický stav nezletilého dle stěžovatelky otec není schopen realizovat péči o nezletilého. Stěžovatelka odkazovala na odborné vyjádření zpracované na žádost jejího právního zástupce dne 31. 12. 2021 Mgr. et Mgr. Janou Telcovou, znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Zdůrazňuje, že u dvouletých dětí lze již po 3 měsících považovat výsledky jakéhokoliv psychologického vyšetření, tzn. i tohoto z hlediska aktuálního stavu, za zastaralé. Okresní soud v napadeném usnesení uvedl, že podle petitu, tedy výroku, jakého rozhodnutí se stěžovatelka domáhá, takovému návrhu vyhovět nelze, a že zároveň návrh na úpravu styku nezletilého s otcem shledal nedůvodným, a z těchto důvodů návrh stěžovatelky zamítl. Popsal, proč návrh vyhodnotil jako návrh na předběžné opatření dle § 76 odst. 1 zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a nikoliv podle § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání.

Krajský soud rovněž shledal, že návrh matky na vydání předběžného opatření nemohl být shledán důvodným a rozhodnutí okresního soudu za použití ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. Uvedl, že pokládá stávající úpravu styku otce (vedlejšího účastníka) s nezletilým za dostatečnou, umožňující zachovat, i přes vyhraněný postoj matky, citovou vazbu mezi otcem a synem.

Stěžovatelka namítá, že zásadně nesouhlasí se skutkovým stavem, tak jak byl soudem prvního a druhého stupně zjištěn, kdy porušení svých základních práv spatřuje v neúplném a nesprávném skutkovém zjištění věci, tak i v jejím nesprávném právním posouzení. Uvádí, že soudy naprosto pominuly zásadní matkou tvrzené skutečnosti, spočívající v narušení uspokojivého psychického vývoje nezletilého. Na neuspokojivý psychický stav lze dle jejího názoru rovněž usuzovat z kontinuální a opakované péče psychologa o osobu nezletilého syna, stejně jako z psychiatrické péče o nezletilého. Dále tvrdí, že okresní soud se s její argumentací nevypořádal, přesto, že předložila celou řadu zcela zásadních dokumentů, z jejichž obsahu jednoznačně vyplývá naprosto neuspokojivý psychický stav nezletilého, a že tímto postupem soudy zatížil své rozhodnutí zásadní vadou, v jejímž důsledku je napadené usneseni nepřezkoumatelné a vykazuje znaky svévole. Dále tvrdí, že se soudy vůbec nevyjádřily k obsahu odborného vyjádření Mgr. et Mgr. Jany Telcové a dovozuje, že soudy nejsou seznámeny s jeho obsahem. Dodává, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývají myšlenkové úvahy, kterými se soudy řídily, odkazuje přitom na nálezovou judikaturu Ústavního soudu např. na nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka navíc uvádí, že usnesení jsou zcela v rozporu s tím, že by soudy měly akcentovat nejlepší zájem dítěte.

Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti uvádí, že navrhuje zrušení usnesení okresního soudu a usnesení krajského soudu "v části týkající se potvrzení výroku usnesení soudu prvního stupně". K tomu Ústavní soud poznamenává, že rozhodnutí krajského soudu žádnou další část (mimo potvrzení výroku usnesení soudu prvního stupně) nemá, a proto považoval ústavní stížnost jako návrh směřující proti celému rozhodnutí krajského soudu.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není možné považovat za součást soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu tedy oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K uvedenému lze konstatovat, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].

V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky či nezletilého.

Z napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily. Okresní soud dospěl k závěru, že se návrhem na předběžné opatření stěžovatelka domáhá změny výroku rozhodnutí ve věci samé, přičemž je zřejmé, že takovému návrhu nelze vyhovět, neboť předjímá navrhovaný výrok rozhodnutí ve věci samé, o níž bude rozhodováno v dalším řádném řízení (viz napadené usnesení okresního soudu, bod 10). Dodal, že v řízení o věci samé se budou provádět jednotlivé důkazy, jak navrhované matkou, tak později otcem. Uvedl, že neshledal nezbytnou naléhavost vyhovět návrhu na úpravu styku a upozornil, že návrh je spojen s vleklým řízením o úpravě rodičovské odpovědnosti, a že v současné době jsou jistou formou poměry týkající se styku nezletilého s otcem dostatečně upraveny. Dodal, že se styk zjevně vzhledem k postoji stěžovatelky v některých případech vůbec nerealizuje, či realizuje komplikovaně a výrazně omezeně, což je předmětem dalšího řízení ohledně výkonu rozhodnutí o úpravě styku, které souběžně probíhá. Krajský soud se pak s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil, když uvedl, že ve shodě s okresním soudem pokládá stávající úpravu styku otce s nezletilým synem za dostatečnou, umožňující zachovat, i přes vyhraněný postoj matky, citovou vazbu mezi otcem a synem a tuto posilovat. Z uvedeného plyne, že se okresní soud vyjádřil k navrhovaným důkazům, a že oba soudy dospěly k závěru, že ve věci není dán důvod k vydání předběžného opatření, upravujícího míru styku nezletilého s otcem. Nepřípadný je i odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08, na který odkazuje, když v tomto nálezu Ústavní soud spatřoval protiústavnost v absenci odůvodnění usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na vydání předběžného opatření. V projednávané věci však napadená usnesení odůvodnění obsahují a obecné soudy tedy svůj postup ve věci odůvodnily. Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelčiných práv ani v tom, že se soudy přímo nevyjádřily k obsahu odborného stanoviska, které stěžovatelka zmiňuje, neboť povinností obecných soudů je sice adekvátně (tj. ve vztahu k míře jejich závažnosti) se vypořádat s argumentací účastníků řízení, to ovšem neznamená, že musí reagovat jednotlivě na každý argument (srov. usnesení ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2988/21), dostatečné je, že uvedly, že se důkazními návrhy stěžovatelky i vedlejšího účastníka budou blíže zabývat v řízení o věci samé.

Stěžovatelka brojí i proti tomu, jak obecné soudy zjistily v posuzované věci skutkový stav. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nýbrž do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Z tohoto důvodu nepřísluší Ústavnímu soudu ani přezkoumávat závěr obecných soudů o nenařízení předběžného opatření. Nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů totiž sám o sobě nemůže posunout danou věc do roviny ústavněprávní, protože jej nelze hodnotit jako porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a tedy ani jako dostatečný důvod pro vyhovění ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)].

Okresní soud stěžovatelce dále podrobně vysvětlil, proč její návrh posoudil jako návrh na vydání předběžného opatření dle § 76 odst. 1 o. s. ř. K takovému závěru o obsahu stěžovatelčina návrhu dospěl i krajský soud. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy správně uzavřely, že návrh stěžovatelky neodpovídá procesnímu institutu předběžného opatření dle § 452 a násl. z. ř. s. Předběžné opatření podle § 452 z. ř. s. je výjimečným nástrojem, který směřuje k odnětí dítěte z péče osob, jež jsou o něj oprávněny pečovat (viz i odůvodnění krajského soudu, bod 16), a to pouze v případě, ocitlo-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče, nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen. Jak uvádí i odborná literatura, ani v případě, že k vážnému závadovému chování, ohrožujícímu život či zdraví dítěte (na ochranu před nímž je toto ustanovení primárně zaměřeno) "dochází jen u jednoho z nich, a dítě tedy může být svěřeno do výlučné prozatímní péče tohoto nezávadového rodiče, a tím dojde k odstranění zásahu do zájmu dítěte, není namístě využít předběžného opatření podle § 452, ale "obyčejného" předběžného opatření, kterým soud třeba i bez návrhu svěří dítě do péče jen jednoho z rodičů" [SVOBODA, Karel. § 452 (Předběžné opatření upravující poměry dítěte). In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 967, marg. č. 18]. Ústavní soud pouze dodává, že návrh na vydání předběžného opatření dle § 452 z. ř. s. už vůbec neslouží k tomu, aby se jeden z rodičů domáhal úpravy délky styku dítěte s druhým rodičem. Nakonec, pokud jde o stěžovatelčinu námitku, že obecné soudy v napadených rozhodnutích pomíjejí nejlepší zájem dítěte, Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu [např. nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)], z níž plyne, že nejlepší zájem dítěte představuje především péče obou rodičů, což v této věci zdůrazňují i obecné soudy.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.