III.ÚS 920/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 920/15 ze dne 25. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Ondrouška, zastoupeného Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. února 2014 č. j. 59 Co 390/2013-208 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2015 č. j. 28 Cdo 3445/2014-256, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 27. 3. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a také princip dělby moci, právní jistoty, důvěry v právo a také předvídatelnosti soudních rozhodnutí. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 3. 2013 č. j. 6 C 61/2012-162 bylo k žalobě Sportovního klubu Hradčany rozhodnuto, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit žalobci 300 149 Kč s příslušenstvím (výrok I), že se návrh žalobce co do částky 2 537 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II) a že se zamítá i návrh stěžovatele, aby žalobce byl povinen uhradit mu částku 618 240 Kč (výrok III), kromě toho bylo stěžovateli uloženo zaplatit náklady řízení žalobci i České republice ve výši 92 899 Kč (výrok IV), resp. 2 132 Kč (výrok V). 3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností odmítl stěžovatelovo odvolání proti výroku II citovaného rozsudku okresního soudu (výrok I), ve výroku I co do částky 151 101 Kč s příslušenstvím a ve výroku III jej potvrdil (ústavní stížností napadený výrok II), ve výroku I co do částky 28 899 Kč s příslušenstvím jej zrušil a v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok III), ve zbývající části výroku I (tj. co do částky 120 149 Kč s příslušenstvím) a také ve výrocích IV a V rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok IV). 4. Výrok II rozsudku krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné (ani) ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žalobce jako pronajímatel nebytových prostor podal proti němu žalobu na zaplacení dlužného nájemného, když předtím neuznal jím uplatňovaný nárok na slevu z nájemného. V tomtéž soudním řízení podal proti žalobci vzájemný návrh na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívalo v již zaplaceném nájemném za prostory, které nemohl užívat. Vycházel přitom z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované např. usnesením sp. zn. 25 Cdo 1569/2001), podle níž nárok nájemce na slevu je zachován i v případě, že věděl o faktickém stavu prostor v době uzavírání smlouvy, pokud tento stav neodpovídal podmínkám dohodnutým ve smlouvě o nájmu nebytových prostor (dále jen "smlouva o nájmu"). V řízení prokázal, že část nebytových prostor, které pronajal na základě smlouvy o nájmu ze dne 1. 10. 2007 za účelem provozování sauny, kosmetických a regeneračních služeb, byla kolaudována v roce 1992 jako šatny pro sportovce, následně došlo ke změně dispozice i způsobu užívání, aniž by stavební úpravy byly povoleny stavebním úřadem a přestavěné prostory byly zkolaudovány. A protože nebytové prostory byly pronajaty k jinému účelu, než k jakému byly zkolaudovány, dospěl - opíraje se o četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. o rozsudek ze dne 21. 9. 2010 sp. zn. 26 Cdo 1336/2009) - k závěru, že příslušná část smlouvy o nájmu je neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") ve spojení s § 126 odst. 1 stavebního zákona. 6. Dále stěžovatel uvedl, že ačkoliv smlouva o nájmu neobsahovala nic o tom, že by prostory měly být předány v nezpůsobilém stavu, krajský soud vyvodil, že se tak strany fakticky dohodly a že danou smlouvu neshledal neplatným právním úkonem ani v části týkající se prostor sauny, a to z důvodů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 2978/2012 (pozn.: správně "26 Cdo 2978/2012"). V této souvislosti stěžovatel zmínil, že si byl vědom toho, že ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, bylo novelizováno zákonem č. 360/2005 Sb., při podání návrhu však vycházel z důvodové zprávy, podle níž vypuštění ustanovení § 3 odst. 2 mělo představovat jen formální změnu, která věcně na předmětnou úpravu nemá dopad, Nejvyšší soud však v souvislosti s touto novelou svůj dosavadní, konzistentně zastávaný názor změnil prostřednictvím citovaného rozsudku. 7. S názorem vyjádřeným v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí z důvodu, že pokud uvedený soud judikoval neplatnost právního úkonu, pak porušeným předpisem bylo příslušné ustanovení stavebního zákona, nikoliv § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Toto ustanovení bylo vypuštěno pro "nadbytečnost" a citovaný zákon nadále požadoval, aby smlouva o nájmu vymezovala účel nájmu, přičemž smlouva, která by zavazovala k jinému užívání prostor, než jaké bylo kolaudačním rozhodnutím povoleno, by nájemce stavěla do situace, že by musel porušovat buď veřejnoprávní předpis (§ 126 odst. 1 stavebního zákona), nebo smlouvu o nájmu (a tím i § 5 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), navíc výklad § 39 o. z. ze strany Nejvyššího soudu je příliš restriktivní, neboť zákonem může být podle tohoto ustanovení jakýkoliv zákon, a také tento soud samotný za neplaný označil úkon, který odporoval veřejnoprávní normě. 8. Krajskému soudu dále stěžovatel vytýká formalistický přístup; na straně jedné totiž smlouvu o nájmu považoval za záznam dohody mezi jejími účastníky, ač z okolností uzavření smlouvy i ze samotného textu vyplývalo něco jiného, a na straně druhé vyvodil, že se smluvní strany dohodly, že prostory budou předány ve stavu nezpůsobilém k užívání, což však ze smlouvy nijak nevyplývalo. Jeho rozhodnutí tak má být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud zcela rezignoval na vlastní právní názor a pouze "opisoval" z rozhodnutí Nejvyššího soudu, čímž jeho názor nadřadil nad zákon, takže postupoval v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Krajskému soudu vytýká i to, že zvolil ústavně nekonformní výklad příslušných právních norem, neboť staví nájemce, který často při uzavírání smlouvy o nájmu neví, jestli (či jak) jsou pronajímané prostory zkolaudovány, do pozice, že bez svého zavinění bude porušovat buď stavební zákon, nebo zákon č. 116/1990 Sb. Navíc jde o výklad, který je v rozporu se záměrem (vůlí) zákonodárce, vyjádřeným v důvodové zprávě k zákonu č. 360/2005 Sb., kdy je argumentováno z kontextu vytrženou částí textu důvodové zprávy, kterýžto postup pak představuje porušení principu dělby moci. Svůj protinávrh přitom stěžovatel, jak dále uvádí, podal s ohledem na obecnými soudy konstantně zastávaný názor, pro jehož změnu nebyl žádný důvod, odvolací soud však rozhodl v rozporu s jeho oprávněným očekáváním, čímž došlo k porušení principu právní jistoty, resp. důvěry v právo. 9. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že se v něm uvedený soud vyhnul řešení nejdůležitějších právních otázek, neboť neuvedl, z čeho vycházel, pokud svůj "nový" právní názor označil za "ustálenou rozhodovací praxi", a proč není důvod se od ní odchýlit, a nevypořádal se s jeho podrobnou argumentací, dle níž je daný právní názor nesprávný. Z odůvodnění jeho rozhodnutí tak není zřejmé, na základě čeho k závěru o nepřípustnosti dovolání dospěl, navíc v dané věci nelze tuto otázku posuzovat odděleně od otázky naplnění dovolacího důvodu, neboť nesprávné právní posouzení ze strany odvolacího soudu bylo mj. spatřováno v tom, že se opřel o názor Nejvyššího soudu, jenž on (stěžovatel) považoval za chybný. Absence odůvodnění představuje dle stěžovatele zásah do práva na spravedlivý proces. 10. Kromě toho odvolací soud opřel své rozhodnutí o "nový" právní názor Nejvyššího soudu, reagující na změnu zákona č. 116/1990 Sb., což prý představuje exces vyplývající z nepochopení záměru zákonodárce, neboť šlo o změnu pouze formální, nemající na věcnou úpravu žádný dopad. Příslušné rozhodnutí tudíž nemůže zakládat "ustálenou rozhodovací praxi", přičemž byl dán důvod, aby příslušná právní otázka byla vyřešena jinak (tedy tak, jak byla vyřešena předtím). Vzhledem k tomu mělo být dovolání posouzeno jako přípustné. V této souvislosti vyslovuje názor, že se buď zákonodárce při formulování ustanovení § 237 o. s. ř. dostatečně nevypořádal s požadavkem Ústavního soudu vysloveným v bodě 69 nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11, nebo si Nejvyšší soud dané ustanovení nevykládá