III.ÚS 98/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 98/17 ze dne 30. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou, sídlem Bratislavská 550/25, Hustopeče, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 21 Cdo 3081/2016-306, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 18 Co 318/2014-251 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. června 2014 č. j. 10 C 23/2010-218, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Ing. Zdeňky Přikrylové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi (dále je "okresní soud") domáhal, aby mu vedlejší účastnice jako žalovaná vydala "po zůstaviteli Oldřichu Sedláčkovi, zemřelém dne 7. 10. 2004, majetek z dědictví, uvedený v usnesení okresního soudu ze dne 27. 6. 2005 č. j. D 1309/2004-68, Nd 308/2004, v právní moci ode dne 20. 7. 2005, a to budovu čp. X1 na pozemku p. č. st. X2, pozemek p. č. st. X2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p. č. X3 zahrada, pozemek p.č. X4 orná půda a pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela původ Přídělový plán nebo jiný podklad (GP) p. č. x5, vše zapsané na Listech vlastnictví č. X6 a X7 pro obec a k. ú. Zaječí, okres Břeclav" a osobní automobil "typ Škoda 105 S, rok výroby 1984, reg. značky XX, přívěs PO 1, reg. značky XX, rok výroby 1998". Stěžovatel měl za to, že je oprávněným dědicem po zůstaviteli (svém bratru) Oldřichu Sedláčkovi. Ze spisu okresního soudu sp. zn. D 1309/2004 stěžovatel zjistil, že vedlejší účastnice předložila soudu v řízení o dědictví potvrzení jejího spolužití se zůstavitelem. Podle stěžovatele se tato listina "nezakládá na pravdě", neboť zůstavitel žil v Z. se svým otcem, "rekonstruoval rodinný dům a byl tu i trvale hlášen" a za vedlejší účastnicí jezdil pouze "někdy o víkendech". Stěžovatel proto požadoval, aby mu vedlejší účastnice vydala uvedený majetek po zůstaviteli podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměla majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Vedlejší účastnice namítla promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť usnesení o dědictví po zůstaviteli ze dne 27. 6. 2005 č. j. D 1309/2004-68 nabylo právní moci dne 20. 7. 2005 a stěžovatel se domáhal ochrany oprávněného dědice až změnou žaloby ze dne 4. 12. 2008, tedy až po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty. 3. Okresní soud nejprve usnesením ze dne 25. 11. 2010 č. j. 10 C 23/2010-89 připustil změnu žaloby a rozsudkem ze dne 25. 11. 2010 č. j. 10 C 23/2010-90 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že usnesení o dědictví ze dne 27. 6. 2005 č. j. D 1309/2004-68 nabylo právní moci dne 20. 7. 2005 a že v souladu s § 105 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), začala dne 21. 7. 2005 běžet tříletá promlčecí lhůta uvedená v § 101 občanského zákoníku, dospěl okresní soud k závěru, že právo stěžovatele na ochranu oprávněného dědice je promlčené. Vzal přitom v úvahu, že ze všech stěžovatelových podání vyplývá, že se nejprve "opakovaně výslovně" domáhal žaloby "na obnovu dědického řízení", zatímco právo na ochranu oprávněného dědice podle § 485 odst. 1 občanského zákoníku uplatnil teprve podáním ze dne 4. 12. 2008, doručeným soudu dne 8. 12. 2008, tedy až po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty; žaloba na obnovu řízení a žaloba na ochranu oprávněného dědice představují uplatnění dvou zcela odlišných a různých právních nároků a běh promlčecí lhůty pro uplatnění práva na ochranu oprávněného dědice tak mohl být zastaven až ke dni 8. 12. 2008. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 10. 2011 č. j. 18 Co 72/2011-109 rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Po zjištění, že již v podání ze dne 28. 5. 2008 stěžovatel navrhl také určení, že "Václav Sedláček je dědicem a Václav Sedláček st. a vedlejší účastnice nejsou dědici po Oldřichu Sedláčkovi", a že v navazujícím podání ze dne 4. 12. 2008, doručeném soudu dne 8. 12. 2008, bylo mimo jiné uvedeno, že "správně jde o žalobu na ochranu oprávněného dědice", odvolací soud dovodil, že podání ze dne 8. 12. 2008 nelze považovat za změnu dřívějšího návrhu podle § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ale pouze za doplnění návrhu ze dne 28. 5. 2008. Má-li po doplnění jít o žalobu podle § 485 občanského zákoníku, byl návrh u soudu podán ve tříleté promlčecí lhůtě. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 3. 6. 2014 č. j. 10 C 23/2010-218 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jelikož zůstavitel Oldřich Sedláček nezanechal žádné potomky, jsou jeho zákonnými dědici osoby vyjmenované v tzv. druhé dědické skupině; k dědictví byli povoláni zůstavitelův otec Václav Sedláček a spolužijící osoba - vedlejší účastnice, kteří mezi sebou uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, podle níž každý z nich nabyl část majetku po zůstaviteli, a soud tuto dohodu schválil. Stěžovatel nemůže být zákonným dědicem jakožto bratr zůstavitele, neboť sourozenci jsou jako zákonní dědicové uvedeni až v tzv. třetí dědické skupině. Z tohoto důvodu nemůže být stěžovatel oprávněným dědicem zůstavitele a jeho dědické právo nebylo porušeno ve prospěch údajného nepravého dědice - vedlejší účastnice. Stěžovatel tedy nebyl ve věci aktivně legitimován, a proto okresní soud žalobu jako neopodstatněnou zamítl. 5. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2015 č. j. 18 Co 318/2014-251 potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud nejprve k námitce stěžovatele dovodil, že soudce JUDr. Petr Sladký není vyloučen z projednávání a rozhodování o odvolání stěžovatele a poté dospěl ke shodnému závěru jako okresní soud, že stěžovatel by mohl být dědicem po Oldřichu Sedláčkovi na základě závěti anebo dědicem ze zákona ve třetí skupině podle § 475 odst. 1 občanského zákoníku jako sourozenec zůstavitele, kdyby tu nebyl žádný dědic druhé skupiny, resp. všichni, kteří dědili ve druhé skupině, tj. vedlejší účastnice a Václav Sedláček st. by byli dědici nepravými. Jestliže stěžovatel podal žalobu oprávněného dědice pouze proti vedlejší účastnici, pak - i kdyby bylo prokázáno, že skutečně nebyla pravou zůstavitelovou dědičkou - byl by dědicem ve druhé skupině sám Václav Sedláček st.. Tomu, aby stěžovatel tvrdil a prokazoval, že Václav Sedláček st. byl dědicem nepravým, brání okolnost, že Václav Sedláček st. ani jeho právní nástupci (po jeho smrti dne 29. 2. 2008) nejsou účastníky řízení v projednávané věci. Jelikož stěžovatel není ve věci aktivně legitimován, soud prvního stupně zamítl žalobu v souladu se zákonem. 6. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2016 č. j. 21 Cdo 3081/2016-306 dovolání stěžovatele zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci bylo zjištěno, že v době smrti zůstavitele Oldřicha Sedláčka žil jeho otec Václav Sedláček. Protože zůstavitel nezanechal žádné potomky, vyplývá z toho, že byli k dědictví povolaní dědici z tzv. druhé dědické skupiny (§ 474 odst. 1 občanského zákoníku), tedy otec zůstavitele (Václav Sedláček) a "spolužijící osoba" zůstavitele, za kterou byla pokládána vedlejší účastnice. Nejvyšší soud přisvědčil okresnímu soudu a krajskému soudu, že stěžovatel, který byl bratrem (sourozencem) zůstavitele, by připadal v úvahu jako zákonný dědic pouze tehdy, kdyby nedědil otec zůstavitele Václav Sedláček, a to až ve třetí skupině (§ 475 odst. 1 občanského zákoníku). Stěžovatel v řízení opakovaně namítal, že vedlejší účastnice nebyla oprávněnou dědičkou zůstavitele, neboť ve skutečnosti (podle jeho názoru) nežila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. I kdyby vedlejší účastnice skutečně nebyla osobou "spolužijící" se zůstavitelem, je v projednávané věci určující, že dědické právo po zůstaviteli bylo založeno ve druhé skupině (a nikoliv ve třetí skupině); v takovém přípa