III.ÚS 987/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 987/11 ze dne 21. 4. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. P. U., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010 č. j. 28 Cdo 4915/2009-223, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. srpna 2009 č. j. 10 Co 373/2008-210 a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 21. února 2008 č. j. 5 C 1054/2004-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí. Nejprve Okresní soud v Lounech zamítl žalobu stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) proti žalovaným: 1) Městu Podbořany, 2) Kaolinu Hlubany, a. s. a 3) Pozemkovému fondu ČR (dále jen "žalovaní"), jíž se domáhal nahrazení výroků všech tří rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Louny z května a června roku 2004, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I rozsudku okresního soudu (dále jen "předmětné nemovitosti"), výrokem, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Okresní soud zamítl i eventuální žalobní návrh o poskytnutí náhrady za pozemky, které nebylo možné vydat. Předmětnou žalobou podanou ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o. s. ř. stěžovatel zpochybnil správnost závěrů správních rozhodnutí Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu z roku 2004, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, které přešly na československý stát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. V řízeních bylo zjištěno, že stěžovatel se domáhal určení vlastnictví k předmětným pozemkům, které jsou z větší části ve vlastnictví fyzických osob a zčásti ve vlastnictví žalovaných. Protože však jde o pozemky zastavěné, nelze je vydat. Vlastnictví stěžovatele k předmětným nemovitostem podle názoru soudu nelze určit. Protože soud nemůže rozhodnout o náhradách za nevydané pozemky ani tak, že stěžovateli za ně přísluší náhrada, zamítl žalobu i v této části. Pokud se stěžovatel domáhal přezkoumání správního rozhodnutí, v němž bylo určeno, že není vlastníkem nemovitostí původně náležejících jeho bratru, shledal je okresní soud správným, neboť stěžovatel neprokázal, že jeho bratr měl československé státní občanství. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 8. 2009 č. j. 10 Co 373/2008-210 odvoláním stěžovatele napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Krajský soud konstatoval, že předmětem řízení je nárok stěžovatele podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb. Správní orgán v souvislosti s nárokem stěžovatele na vydání nemovitostí, původně vlastnicky náležejících jeho bratru - H. J. U., správně dospěl k závěru, že stěžovatel není v daném případě oprávněnou osobou, protože neprokázal podmínku státního občanství jmenovaného, neprokázal, že jeho bratr zemřel, případně byl prohlášen za mrtvého. Obdobně stěžovatel nedoložil rozhodnutí o dědictví po svém otci R. U., dřívějším vlastníku části nárokovaných pozemků. Podle názoru krajského soudu bylo prokázáno (a mezi účastníky je nesporné), že s výjimkou čtyř pozemkových parcel (resp. jejich částí) jde u předmětných nemovitostí o pozemky ve vlastnictví fyzických osob, které ve smyslu § 5 zákona č. 229/1991 Sb. a § 4 zákona č. 243/1992 Sb. nejsou osobami povinnými k jejich vydání. Pokud jde o pozemky ve vlastnictví prvního a druhého žalovaného, jsou tyto rovněž zastavěné, přičemž první žalovaný pozemky nabyl podle zákona č. 172/1991 Sb. předtím, než žalobce uplatnil nárok na jejich vydání. Usnesením ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 4915/2009-223 Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Dovolací soud po shrnutí průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení a s odkazem na zákonná ustanovení restitučních předpisů (zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění) konstatoval, že předpokladem k úspěšnému uplatnění této žaloby je splnění podmínek oprávněné osoby, doložení existence původního vlastnictví zemědělské půdy, budov a staveb náležejících k původní zemědělské usedlosti a přechod majetku na stát nebo jinou právnickou osobu podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v rozhodném období. Pokud stěžovatel tyto předpoklady a podmínky nesplnil, nemůže být se svou žalobou úspěšný. Podle názoru dovolacího soudu krajský soud v napadeném rozhodnutí neřešil žádnou právní otázku rozdílně od běžné rozhodovací praxe soudů, či v rozporu s hmotným právem, proto v předmětné věci neshledal zákonné předpoklady přípustnosti dovolání. II. Stěžovatel ve vztahu k napadeným rozhodnutím namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto ústavně garantovaných práv a svobod spatřuje stěžovatel v údajně nedostatečném odůvodnění odmítavého usnesení dovolacího soudu, v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu a v nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud prý při svém rozhodování nevzal v úvahu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., na jehož základě povinná osoba nemůže ode dne účinnosti restitučního předpisu převést nemovitost do vlastnictví jiného. Podle názoru stěžovatele nebylo totiž pro rozhodnutí ve věci relevantní zjištění, kdo byl ke dni rozhodnutí soudu zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, ale to, kdo je vlastnil ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., přičemž touto skutečností se obecné soudy nezabývaly. Za zásah do svého vlastnického práva stěžovatel označuje skutečnost, že i když neprokázal, že by byl osobou oprávněnou k nemovitostem původně vlastnicky náležejícím bratrovi J. H. U., resp. otci R. U., měly se ve věci rozhodující soudy zabývat zjišťováním, zda stěžovatel nesplňuje podmínky oprávněné osoby alespoň k nemovitostem, které "původně vlastnil sám". V postupu dovolacího soudu i soudu odvolacího stěžovatel spatřuje porušení svých práv účastníka řízení - práva být v řízení slyšen, jako součásti práva na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva, jakož i porušení zákazu libovůle (svévole) spočívalo údajně ve skutečnosti, že i když stěžovatel v průběhu řízení upozorňoval na "nesprávnou interpretaci" ve věci aplikovaných zákonných ustanovení, na jeho námitky nebyl brán ze strany soudů zřetel. III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti by byl oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů zasažena ústavně garantovaná práva a svobody. Protože úkolem Ústavního soudu je podle článku 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti, není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak učinit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, in: ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS , sv. 17, rovněž na http://nalus.usoud.cz). V případě námitek stěžovatele, spadajících do oblasti důkazního řízení, Ústavní soud již ustáleně judikuje, že mu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejde-li o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo. Krajský soud se v řízení podle ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř. ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, přičemž jím vyvozený právní názor doplnil jen v tom směru, že poukázal na nedostatek procesní aktivity stěžovatele v případě prokazování ve věci uplatněného restitučního nároku již v řízení před správním orgánem. Stěžovatel se domáhal určení, že je vlastníkem i těch nemovitostí, které vlastnicky dříve náležely jeho bratrovi a otci, aniž by však doložil pro oprávněnost svého nároku nezbytné listinné důkazy, např. rozhodnutí o projednání dědictví po těchto osobách, nedoložil, zda ohledně předmětných nemovitostí, které přešly do vlastnictví čs. státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., bylo po roce 1945 zahájeno restituční řízení a s jakým výsledkem, jestli za tento nemovitý majetek