III.ÚS 998/19

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. KRPB-251598/TČ-2018-060083 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu za současného nepřijetí písemného slibu stěžovatele jako náhrady za vazbu.

Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

Stěžovatel, který nepopírá svoji trestní minulost, tvrdí, že se nikdy neskrýval a všech úkonů trestního řízení se zúčastnil. Je-li jeho vazba opřena o hrozbu vysokého trestu, pak poukazuje na horní hranici trestu, který by mu mohl být uložen, a která činí osm let, a považuje za nepravděpodobné, že by mu takový trest byl vyměřen. Odkazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517). Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že je mu v souvislosti s vyhýbáním se trestu vyhoštění kladena k tíži jeho trestní minulost. Poukazuje na to, že od trestu vyhoštění bylo na základě usnesení městského soudu ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. 3 T 230/2011 upuštěno. Rozhodnutí krajského soudu považuje za nepřezkoumatelné, když nepřináší žádnou relevantní argumentaci o reálném ohrožení trestem odnětí svobody ve výměře osmi let, přičemž nesouhlasí ani s jeho zdůvodněním, že byl již několikrát vyhoštěn, čemuž účelově čelil tím, že si zařídil rodinný vztah v České republice.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o ní nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).

Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod § 67 tr. řádu. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s ústavními zásadami.

Z napadeného usnesení městského soudu, s nímž se krajský soud ztotožnil, se zřetelně podává, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do tzv. útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu. Obavu, že by se mohl zachovat způsobem předvídaným v uvedeném ustanovení městský soud zdůvodnil zjištěním, že byl sedmkrát soudně trestán a z toho třikrát pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, z čehož vyvodil, že má sklon k vyhýbání se odpovědnosti za své jednání, což se projevilo v jeho opakovaném nerespektování úředních rozhodnutí, tedy ve skutečnosti, že se zdržoval na území České republiky, ačkoliv mu byl uložen trest vyhoštění. Na tom nic nemění ani pozdější rozhodnutí o upuštění od trestu vyhoštění, vydané s ohledem na aktuální zjištění informací o jeho rodinných vazbách v České republice, neboť nebyl-li schopen plnit uložené povinnosti v minulosti, nelze od něj očekávat změnu chování ani v souvislosti s jeho současným trestním stíháním. Uvedený závěr je dále podpořen i výší hrozícího trestu odnětí svobody. Odůvodnil-li krajský soud hrozbu vysokého trestu jeho předchozí trestnou činností, za níž mu byly uloženy i nepodmíněné tresty odnětí svobody, jde o konkrétní argumentaci, nikoli o argumentaci obecnou. Závěry poukazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13, vztahující se na posuzování důvodnosti rizik útěku při dlouhotrvající vazbě, proto na posuzovanou věc nedopadají.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů obou stupňů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí, posuzovaná ve svém celku, dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého soudního řízení, ovládající vazební řízení, ani další ústavní práva stěžovatele tak porušeny nebyly.

Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.