Ústavní soud IV.ÚS 1101/22 – Právo odepřít výpověď

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a vyslovení protiústavnosti postupu při vedení výslechu svědkyně, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť se domnívá, že řízení v jeho trestní věci bylo zatíženo závažnou procesní vadou a v případě odsuzujícího rozsudku by mohl být omezen na osobní svobodě.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. V současné době ve věci probíhá hlavní líčení, přičemž napadená usnesení byla vynesena ústně do protokolu v jeho průběhu, a to dne 9. 3. 2022. Prvním napadeným usnesením byla vyloučena věc spoluobžalovaného Tomáše S. (jedná se o pseudonym) k samostatnému projednání a rozhodnutí podle § 23 odst. 1 trestního řádu z důvodu, že svědkyně Eva P. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "svědkyně") odepřela výpověď ve vztahu k obžalovanému Tomáši S. podle § 100 odst. 1 trestního řádu. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") v poučení uvedl, že stížnost proti tomuto usnesení není přípustná. Druhým napadeným usnesením byla svědkyni uložena pořádková pokuta podle § 66 odst. 1 trestního řádu ve výši 5 000 Kč, neboť svědkyně odepřela svou výpověď, přestože ji předseda senátu poučil o tom, že v jejím případě nejsou dány zákonné důvody pro odepření výpovědi. Svědkyně se na místě vzdala práva stížnosti. Stěžovatel, který je druhem matky svědkyně, podal proti usnesení o uložení pořádkové pokuty svědkyni stížnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 4. 2022 zjistil, že okresní soud podle § 23 odst. 3 trestního řádu opětovně spojil trestní věc původně spoluobžalovaných Tomáše S. a stěžovatele ke společnému projednání a rozhodnutí.

Stěžovatel uvádí, že svědkyně je neteří obžalovaného Tomáše S. a stěžovatel sám vnímá tuto svědkyni jako svou nevlastní dceru, neboť žil a nadále má vztah s matkou této svědkyně. Svědkyně považuje stěžovatele za svého nevlastního otce, neboť se podílel a podílí na její výchově po smrti jejího vlastního otce.

Svědkyně ve své výpovědi v hlavním líčení ze dne 9. 3. 2022 uvedla, že má vztah k oběma obžalovaným, kdy stěžovatele sama nazvala "nevlastním tátou". I přes uvedené vyjádření však byla opakovaně soudem vyzývána k tomu, aby podala výpověď s tím, že ve vztahu ke stěžovateli nemá právo výpověď odepřít. Poté, co svědkyně odepřela výpověď, soud vyčlenil věc obžalovaného Tomáše S. k samostatnému projednání a rozhodnutí.

Pokud jde o způsob vedení výslechu svědkyně, stěžovatel je toho názoru, že předseda senátu vyvíjel na svědkyni nátlak, jehož prostřednictvím se ji pokoušel přinutit k podání výpovědi. Svědkyně nejprve uvedla, že odmítá vypovídat, neboť by tím sama sebe ohrozila trestním stíháním. Následně svědkyně sdělila, že "neví, protože je z toho nešťastná, že se něco takového děje" a rozplakala se. Stěžovatel doplňuje, že svědkyně byla obětí sexuálního trestného činu ze strany poškozeného v trestní věci stěžovatele, kde je v procesním postavení svědkyně. Poškozený Ivan N. (jedná se o pseudonym), který spáchal trestný čin na svědkyni, byl po celou dobu v soudní síni přítomen výslechu svědkyně. Z toho stěžovatel vyvozuje, že svědkyně vůbec nepochopila, co by znamenalo ohrožení její osoby trestním stíháním, a to zejména proto, že nemohla vědět, co v daný den u soudu od poškozeného Ivana N. zaznělo. Svědkyně by podle názoru stěžovatele mohla být trestně stíhána na základě výpovědi poškozeného Ivana N.

Stěžovatel podotýká, že svědkyně je osoba ve věku blízkém věku mladistvých a okresní soud při ukládání pořádkové pokuty nezkoumal její majetkové a osobní poměry. Stěžovatel z tohoto důvodu podal stížnost za svědkyni, a to jako osoba blízká.

Stěžovatel namítá, že nebyly splněny podmínky § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 trestního řádu při vyloučení věci obžalovaného Tomáše S. k samostatnému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že důvod uvedeného postupu nebyl z odůvodnění vůbec zřejmý, postup byl zjevně účelový a byl zvolen poté, co svědkyně odepřela vypověď ve vztahu k obžalovanému Tomáše S. Stěžovatel tedy usnesení o vyloučení věci obžalovaného S. považuje za rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Stěžovatel dále namítá, že způsobem, jakým byl veden výslech svědkyně, zasáhl do jejích základních práv a do její důstojnosti. Výslech byl veden nešetrně a byl veden před poškozeným Ivanem N., který byl však shledán vinným v jiném trestním řízení, kde byla poškozenou svědkyně. Tímto postupem okresního soudu mělo být zasaženo do základního práva svědkyně podle čl. 37 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel předkládá argumentaci i k navrhovanému odkladu vykonatelnosti napadených usnesení, když zejména zmiňuje, že se obává tlaku, který bude vyvíjet okresní soud na svědkyni, která zcela oprávněně odepřela výpověď ve vztahu ke stěžovateli, a přesto jí byla uložena pořádková pokuta.

Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

V posuzované věci zákonné procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele vyčerpány nebyly, a to pokud jde o obě napadená usnesení i o napadený postup okresního soudu při vedení výslechu svědkyně.

Ústavní stížnost směřující proti usnesení okresního soudu ze dne 9. 3. 2022 o uložení pořádkové pokuty svědkyni je návrhem předčasným, neboť stěžovatel napadl usnesení stížností (řádným opravným prostředkem), o níž dosud nebylo rozhodnuto a stěžovatel ani nenapadá případné rozhodnutí soudu o této stížnosti.

Ústavní stížnost je návrhem nepřípustným také v části napadající postup okresního soudu uplatněný při výslechu svědkyně dne 9. 3. 2022. V posuzované věci stěžovatel nepochybně může mít právní zájem na tom, aby svědkyně vypovídala či nikoliv a může ke způsobu vedení výslechu vznášet námitky, které budou vypořádány ve stále probíhajícím hlavním líčení. Námitky proti vedení výslechu je stěžovatel oprávněn přednést případně i v řádném a mimořádném opravném prostředku. Podání ústavní stížnosti je tudíž i v této části předčasné.

Návrhem nepřípustným je ústavní stížnost i v té části, v níž směřuje proti usnesení ze dne 9. 3. 2022 o vyloučení věci obžalovaného S. k samostatnému projednání a rozhodnutí. Ústavní soud nyní ponechává stranou skutečnost, že napadené usnesení je již obsoletní, neboť okresní soud při hlavním líčení dne 27. 4. 2022 jako první úkon učinil to, že podle § 23 odst. 3 trestního řádu opětovně spojil trestní věci stěžovatele a Tomáše S. ke společnému projednání a rozhodnutí. Vyloučení věci k samostatnému projednání a rozhodnutí je dílčím procesním úkonem v hlavním líčení a stěžovatel může proti takovému postupu soudu vznášet námitky v průběhu samotného hlavního líčení, případně následně v řádném a mimořádném opravném prostředku. Ústavní stížnost je tedy i v této své části nepřípustná.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.