Ústavní soud IV.ÚS 1173/24 – Přečin zpronevěry

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Klíčovou otázkou v posuzované věci je, zda je nutno vyčerpat mimořádný opravný prostředek ve formě dovolání, neshledává-li stěžovatel ve své věci existenci dovolacích důvodů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 10. 2023, č. j. 1 T 32/2023-908, uznán vinným pokračujícím přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byl za uvedená jednání a za jednání, jímž mu byl uložen trest rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 1 T 85/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 9 To 222/2021, uložen souhrnný trest ve výměře dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu, resp. jeho člena a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu tří let. Stěžovateli byla dále uložena povinnost k náhradě škody.

Obvodní soud stěžovateli taktéž uložil souhrnný trest ve výměře 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnost spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let, dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 17.238 Kč, a to za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku okresního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 26 T 143/2019, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 10 To 191/2021.

Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, jež bylo nyní napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto.

Stěžovatel namítá porušení principu in dubio pro reo, neboť v trestním řízení přednesl svou verzi skutkového děje, zároveň k podpoře této své skutkové verze navrhl i provedení výslechu několika svědků, což soudy bez řádné argumentace zamítly. Tato procesní chyba soudů založila existenci tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatel dále namítá porušení svého ústavně zaručeného základního práva na obhajobu, k čemuž došlo tím, že soud ve veřejném zasedání, ačkoliv obdržel plnou moc zvoleného obhájce, nezprostil ustanoveného obhájce obhajoby a nedal tak stěžovateli a zvolenému obhájci možnost adekvátní přípravy.

Ústavní soud se zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících příslušné řízení.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10), konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti k její přípustnosti uvádí, že není dán žádný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b trestního řádu, a tudíž podává rovnou ústavní stížnost. Ústavní soud se otázkou podání ústavní stížnosti, aniž by předtím v trestních věcech bylo podáno dovolání, vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599). Právním závěrem tohoto stanoviska je nepřípustnost ústavní stížnost, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodal zákonem předepsaným způsobem dovolání.

Nosným důvodem pro tento závěr je skutečnost, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)].

Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, pak ústavní stížnost z hlediska svého ústavního vymezení nemůže být postavena vedle dovolání s tím, že vady, které jsou výkladem vyloučeny z jakéhokoli přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny v řízení o ústavní stížnosti. Tím by se z ústavní stížnosti stal specializovaný mimořádný opravný prostředek pro nápravu procesních a skutkových pochybení obecných soudů, což však nelze s ohledem na ústavní vymezení role Ústavního soudu připustit (čl. 83 Ústavy). Naopak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání (nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004).

Ústavní soud nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.

Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.