IV.ÚS 1259/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech, konkrétně na právu na spravedlivý proces a soudní ochranu.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud, a to v řízení o zaplacení částky 1 827 829 Kč, odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") dovolání stěžovatelky jako žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2017 č. j. 14 Co 948/2016, 14 Co 949/2016-307, a uložil jí nahradit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému náklady dovolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že v dovolání schází jakýkoliv údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 až 238a o. s. ř.), a tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas stěžovatelka neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v podaném dovolání tvrdila a dostatečným způsobem zdůvodnila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navíc že jí kvůli nepředvídatelné změně názoru tohoto soudu byla odňata možnost se bránit. Tím byly splněny předpoklady § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž si dle stěžovatelky nelze představit, že jsou dány důvody pro dovolání, to ale není s ohledem na § 237 až 238a o. s. ř. přípustné. Takový závěr stěžovatelka považuje za absurdní, má za to, že nemůže být nucena k tomu, aby se vyjadřovala k negativnímu vymezení přípustnosti dovolání podle § 238 o. s. ř. a aby jednotlivé důvody popírala, případně aby realizovala výčet rozhodnutí, od nichž se odvolací soud odchýlil, nebo aby prokazovala, že jde o věc, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena.

V této souvislosti stěžovatelka poukázala na zásadu "soud zná právo" s tím, že Nejvyššímu soudu musí být známo, zda skutečnosti, na které poukazovala, jsou v rozporu s jeho rozhodovací praxí či zda jím dosud nebyly řešeny, eventuálně byly řešeny odlišně. Bylo-li její dovolání odmítnuto jen proto, že "neopsala" ustanovení § 237 o. s. ř., jde o přepjatý formalizmus. Upozornila, že pokud Nejvyšší soud odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), pak odvolání bylo podáno v listopadu 2017, tj. v době, kdy převládal právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2447/13 (N 184/71 SbNU 213), dle něhož dovolatel není povinen konkretizovat, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, uvede-li řádně dovolací důvod, a že vycházela i z nálezu ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3973/13 (N 36/80 SbNU 457).

Stěžovatelka má za to, že existovala další rozhodnutí Ústavního soudu, která nepovažovala odmítnutí dovolání za správný postup, a že pokud by mělo být zmíněné stanovisko pléna aplikováno bez dalšího, bylo by jí odmítnuto poskytnutí soudní ochrany de facto dvakrát - poprvé v důsledku nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a podruhé s ohledem na změnu názoru soudu na náležitosti dovolání v důsledku odmítnutí jejího dovolání. Současně upozornila, že kdyby byl Nejvyšší soud názoru, že dovolání již od počátku nesplňuje zákonné předpoklady, nevyzýval by vedlejšího účastníka, aby se k němu vyjádřil.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k napadenému usnesení žádný k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, jestliže její dovolání pro vady odmítl. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by dostála požadavku vycházejícího z § 241a odst. 2 o. s. ř., aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), argumentuje však v podstatě tím, že jde o pouhou "formalitu", protože k naplnění této náležitosti dovolání by postačilo, aby v něm ocitovala znění § 237 o. s. ř.

Stěžovatelka v tomto bodě zjevně přehlíží ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se smyslu a účelu § 241a odst. 2 o. s. ř. a (z toho plynoucích) požadavků na obsahové náležitosti dovolání, jakož i navazující judikaturu Ústavního soudu, kterou byla příslušná rozhodovací činnost Nejvyššího soudu z hlediska ústavnosti aprobována, příp. určitým způsobem doplněna (tato je dílem citována v již zmíněném stanovisku pléna, existuje zde však řada další rozhodnutí, která jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz); z této judikatury Nejvyššího soudu ostatně plyne, že stěžovatelkou zmíněná citace § 237 o. s. ř. či jeho části k naplnění dané náležitosti dovolání zásadně dostatečná není (výjimku logicky představuje předpoklad, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena).

Stěžovatelka se sice v ústavní stížnosti dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2447/13, nutno však vzít v úvahu, že (nehledě na poměrně jasný požadavek plynoucí ze samotného znění § 241a odst. 2 o. s. ř.) uvedený nález byl vydán bezprostředně po změně právní úpravy dovolání, v době podání dovolání již ovšem existovala k interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz výše), s ohledem na niž byl postup Nejvyššího soudu zcela předvídatelný. Z těchto důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než konstatovat, že stěžovatelka se na Nejvyšší soud neobrátila "stanoveným postupem" (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a tím si sama způsobila, že její věc nemohla být uvedeným soudem projednána.

Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.