IV.ÚS 1282/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a 90 Ústavy, jakož i jeho práv podle čl. 6 a 7 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že se jako řidič nákladní soupravy na dálnici z Brna do Vyškova plně nevěnoval řízení a v pravém jízdním pruhu narazil do osobního auta poškozeného, které zde stálo pro defekt kola. Poškozený se v ten okamžik pohyboval kolem automobilu v oranžové reflexní vestě a byl zároveň pod vlivem alkoholu a drog, přičemž na zranění způsobené nárazem zemřel. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou roků. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě jeho vlastní výpovědi a zejména znaleckého zkoumání. Spoluvinu na nehodě nese i usmrcený poškozený (umístil výstražný trojúhelník pouze 26 metrů za vozidlo, nadto soud zjistil, že nebyl držitelem řidičského oprávnění pro opakované porušování dopravních předpisů). Stěžovatel však nereagoval včas na překážku v silničním provozu a začal brzdit příliš pozdě (střetová rychlost byla zhruba 73 km/h). Stěžovatel měl podle soudu držet větší odstup od nákladní soupravy jedoucí před ním.

Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom s právními i skutkovými závěry okresního soudu.

Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Značnou částí námitek se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť nespadaly pod žádný z dovolacích důvodů. Soudy neporušily pravidlo in dubio pro reo, neboť skutkový stav dostatečně prokázaly provedenými důkazy. Závěr o tom, že se stěžovatel dostatečně nevěnoval řízení, podporuje celá řada skutečností, které stěžovatel (jakož i Nejvyšší státní zastupitelství, které se s jeho argumentací ve vyjádření k dovolání ztotožnilo) přehlíží. Vozidlo poškozeného nelze hodnotit jako náhlou či neočekávanou překážku na silnici. Poškozený po zjištění defektu stačil z vozidla vystoupit, obléci si reflexní vestu a defektní kolo vyměnit. Zjevně tak kolem něj bezpečně projelo značné množství vozidel včetně nákladní soupravy jedoucí před stěžovatelem. Stěžovatel si podle vlastní výpovědi nevšiml výstražného trojúhelníku a vzhledem k opožděné reakci je zjevné, že nejel od vozidla před ním v bezpečné vzdálenosti (resp. bezpečnou rychlostí). S ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius nepřehodnocoval Nejvyšší soud závěr o spoluzavinění poškozeného. Za irelevantní však označil skutečnost, že poškozený byl pod vlivem návykových látek a byl mu uložen zákaz řízení, neboť tyto skutečnosti neměly žádný vliv na vznik nehody.

Stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení, podle níž musí hodnotit pochybnosti ve prospěch obžalovaného. Nadto dokonce vyžadovaly, aby stěžovatel prokazoval svoji nevinu. To potvrdilo i Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření ke stěžovatelovu dovolání. Nejvyšší soud však dovolání odmítl z ryze formalistických důvodů.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména opakuje obhajobu uplatněnou již v trestním řízení, aniž by reflektoval způsob, jakým se obecné soudy s jeho námitkami vypořádaly. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by soudy porušily pravidlo in dubio pro reo, neboť dostatečně prokázaly skutkový stav a žádné pochybnosti o průběhu nehody neměly. Pochybnosti, které má obhajoba (a v dané věci rovněž Nejvyšší státní zastupitelství) jsou z hlediska pravidla in dubio pro reo irelevantní. Nejvyšší soud si byl těchto námitek vědom a velmi podrobně se s nimi vypořádal (viz str. 8 až 10 napadeného usnesení).

Z ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem měly soudy požadovat, aby stěžovatel prokázal svou nevinu. Důkazní břemeno naopak zjevně leželo na státním zástupci a soudy následně nezávisle vyhodnotily provedené důkazy.

Konečně odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nemůže Ústavní soud hodnotit jako formalistické. Skutečnost, že se Nejvyšší soud nezabýval námitkami nespadajícími pod žádný z dovolacích důvodů, nejen nezakládá porušení ústavního pořádku, ale je naopak naplněním ústavní povinnosti Nejvyššího soudu (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Podstatným je potom to, že se Nejvyšší soud základní námitkou o protiprávnosti stěžovatelova jednání podrobně zabýval, jak již bylo uvedeno výše. Na jeho podrobné odůvodnění lze tedy odkázat. Ani skutečnost, že se Nejvyšší státní zastupitelství ztotožní s námitkami obhajoby, nezakládá právo na vyhovění dovolání a zrušení odsuzujících rozsudků.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.