IV.ÚS 1474/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že postupem Okresního soudu v Kolíně bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pak zásada rovnosti stran a povinnost státu uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, jak plyne z čl. 2 odst. 2 Listiny.

Napadeným rozsudkem bylo uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 2 225 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 232 Kč s příslušenstvím byla žaloba vedlejší účastnice zamítnuta (výrok II) a stěžovatelce bylo uloženo nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 4 193,50 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že k zániku pracovního poměru účastnic řízení nedošlo zrušením ve zkušební době ze strany stěžovatelky, pracovní poměr vedlejší účastnice trval i po 16. 2. 2017, ta jej pak zrušila ve zkušební době až s účinností ke dni 19. 3. 2017, a proto jí náleží náhrada mzdy ve výši, jak uvedeno ve výroku I rozsudku.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že ke zrušení pracovního poměru došlo prostřednictvím SMS zprávy a že jde o platný právní úkon, neboť tento způsob komunikace byl mezi nimi běžný, vedlejší účastnice se s obsahem SMS zprávy seznámila, resp. potvrdila její přijetí, a platné ukončení pracovního poměru konstatoval i Oblastní inspektorát práce pro Středočeský kraj. Odmítla názor soudu, že by zavedená praxe nemohla nahradit souhlas s takovým doručováním, a upozornila, že § 335 odst. 1 až 3 zákoníku práce neodpovídá vývoji doby, resp. že výklad zákona ze strany soudu je velmi restriktivní, formalistický a ve vztahu k povinnostem zaměstnavatele nespravedlivý. S ohledem na přílišný formalizmus při výkladu norem tzv. podústavního práva, má stěžovatelka za to, že je zde důvod pro zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, které byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici v dané věci neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti soudnímu rozhodnutí, kterým jí bylo uloženo zaplatit částku 2 225 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 4 193,50 Kč. Ústavní stížnost tedy směřuje proti rozhodnutí vydanému ve věci, kterou lze označit za zcela zjevně "bagatelní" [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. To se však stěžovatelce oproti jejím očekáváním nezdařilo. Dlužno dodat, že stěžovatelka obecnému soudu vytýká "přepjatý formalizmus", podstatou ústavní stížnosti však je polemika s tím, jak interpretoval a aplikovat výše uvedené ustanovení zákoníku práce, tedy tzv. podústavní právo, jež opodstatněnost ústavní stížnosti není s to založit ani v případě, že by o bagatelní věc nešlo.

Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, eventuálně principů, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.