IV.ÚS 1491/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1491/25 ze dne 12. 11. 2025 Zásada kontradiktornosti v řízení o stížnosti proti usnesení o zajištění věci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Burián & Penka, insolvence, v.o.s., sídlem Středova 94/1, Brno, zastoupené Mgr. Davidem Konopkou, advokátem, sídlem Středova 94/1, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2025 sp. zn. 3 To 16/2025, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2025 sp. zn. 3 To 16/2025 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2025 sp. zn. 3 To 16/2025 se ruší. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá zásadou kontradiktornosti v řízení o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zajištění věci. Obecný soud tuto zásadu porušil, neboť rozhodl o stížnosti, aniž stěžovatelce umožnil vyjádřit se k argumentaci, kterou proti její stížnosti vznesl policejní orgán a státní zástupce. II. Popis věci a jejího procesního vývoje 2. Stěžovatelka je insolvenční správkyně v insolvenčním řízení dlužnice obchodní společnosti A. Souběžně s insolvenčním řízením je vedeno trestní řízení proti třem fyzickým osobám pro spáchání trestného činu podvodu a neoprávněného podnikání. Jedním z obviněných je jednatel dlužnice. Trestné činnosti se měly tyto osoby dopustit tím, že jako zástupci investiční skupiny zaštítěné společností B. po dobu několika let bez příslušného oprávnění nabízely veřejnosti investiční příležitosti. Od nejméně 584 klientů přijaly peněžní prostředky ve výši celkem cca 1,5 mld. Kč, které ale nevyužily k investicím, jak ujednaly s klienty, ale k úhradě provozních výdajů investiční skupiny, vlastní spotřebu, vyplácení provizí a vyplácení prostředků pouze vybraným investorům (tzv. Ponzi schéma). Tím měly způsobit škodu v přibližné výši 1,1 mld. Kč. 3. V lednu 2025, v průběhu trestního řízení, zjistil policejní orgán, že součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení je hardwarová peněženka obsahující kryptoměny v odhadované hodnotě kolem 250 mil. Kč, které by mohly být výnosem z trestné činnosti. Policejní orgán vyzval stěžovatelku, aby sdělila, jak se dozvěděla o existenci kryptoměn, a aby doložila související podklady. Následně ji vyzval k vydání hardwarové peněženky. Stěžovatelka ji vydat odmítla. Policejní orgán proto 14. 1. 2025 usnesením zajistil peněženku s kryptoměnami jako výnosy z trestné činnosti podle § 79a trestního řádu. Zajištění učinil bez předchozího souhlasu státního zástupce jako úkon, který nesnese odkladu, jelikož od 13. 1. 2025 do 21. 1. 2025 měly v insolvenčním řízení probíhat veřejné dražby. Pakliže by byly kryptoměny převedeny na třetí osoby, mohl by být zmařen účel trestního řízení. 4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že obviněný stál v čele skupiny společností (jejichž součástí je dlužnice), které využíval k páchání trestné činnosti. Z údajů poskytnutých kryptoburzou plyne, že zajištěné kryptoměny byly zaslány z peněženek patřících obviněnému na kryptopeněženky obchodní společnosti 4HAFU a.s., která je jednou z poškozených v trestním řízení a současně věřitelkou dlužnice v insolvenčním řízení. Dlužnice kryptoměny z nejasných důvodů poskytla stěžovatelce. Existuje důvodné podezření, že kryptoměny byly nakoupeny za prostředky vylákané z podvedených klientů dlužnice. Kryptoměny měly v době převodu na 4HAFU v roce 2022 hodnotu cca 100 mil. Kč. Lze předpokládat, že takto vysoká částka byla získána od poškozených klientů, a proto mohou být kryptoměny výnosem z trestné činnosti. Není rozhodné, že kryptoměny jsou nyní součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení, klíčové je, že lze důvodně předpokládat, že pochází z trestné činnosti. 5. Zajištění kryptoměn považoval vrchní soud za přiměřené. Zajištěním dochází k omezení dispozice s věcí, nikoli k jejímu odnětí. Ačkoli byla stěžovatelka coby insolvenční správkyně obeznámena s probíhajícím trestním řízením a vyzvána k vydání kryptoměn, bez vědomí policejního orgánu připravovala jejich vydražení. Policejní orgán tedy správně považoval zajištění kryptoměn za úkon, který nesnese odkladu, a kryptoměny zajistil bez předchozího souhlasu státního zástupce. Stěžovatelčiny domněnky, že trestní řízení bude trvat řadu let, během kterých se může snížit hodnota kryptoměn, nejsou ničím podložené. Zahájení insolvenčního řízení neznemožnilo využití zajišťovacích institutů v současně probíhajícím trestním řízení; tato možnost vyplývá z insolvenčního zákona (viz např. jeho § 283 odst. 3). III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Konkrétně proti napadenému rozhodnutí vznáší čtyři námitky. Zaprvé, vrchní soud se nezabýval řádně vlastnictvím kryptoměn. Dlužnice získala prostředky na koupi kryptoměn od společnosti 4HAFU, která proto kryptoměny nyní vlastní. Nevlastní je nikdo z obviněných. Otázku vlastnictví vrchní soud neřešil (a to ani na základě námitky vznesené stěžovatelkou), a proto je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněno. Zadruhé, vrchní soud porušil kontradiktornost řízení tím, že umožnil policejnímu orgánu a státnímu zástupci vyjádřit se ke stížnosti (a z těchto vyjádření čerpal), ale stěžovatelce neumožnil na tato vyjádření reagovat. Zatřetí, kryptoměny jsou součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení, a proto s nimi může nakládat jen insolvenční správce podle insolvenčního zákona. Konečně, zajištění není přiměřené. Policejní orgán zajistil kryptoměny v době, kdy se jejich hodnota pohybovala na historickém maximu. Byli tak poškozeni věřitelé v insolvenčním řízení. Zajištění nelze považovat za případ, který nesnese odkladu, aby mohlo být učiněno bez souhlasu státního zástupce. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu) a též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona); ústavní stížnost je tedy přípustná. V. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud si vyžádal relevantní části trestního spisu a vyzval vrchní soud a Vrchní státní zastupitelství v Praze k vyjádření k ústavní stížnosti. 9. Vrchní soud ve vyjádření nesouhlasil se stěžovatelkou, že by policejnímu orgánu a státnímu zástupci poskytl možnost vyjádřit se ke stížnosti. Již z poučení napadeného usnesení plyne, že stížnost se podává prostřednictvím policejního orgánu státnímu zástupci a rozhoduje o ní soud. Stížnost se tak policejnímu orgánu a státnímu zástupci dostala procesní cestou předpokládanou v § 146a odst. 2 trestního řádu. V praxi je běžné, že policejní orgán a státní zástupce předkládají stížnost i se svým stanoviskem. Vrchní soud se dosud nesetkal s tím, že by tento postup vzbuzoval pochybnosti. Ve stížnostním řízení, na rozdíl od řízení odvolacího (§ 251 odst. 3 trestního řádu), nestanoví trestní řád povinnost orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, doručit stejnopis stížnosti procesním stranám. V této věci navíc nejde ani o opravný prostředek, ale o repliku k němu, jejíž další rozesílání se nepředpokládá, byť jistě nic nebrání tomu, aby byla stranám rozeslána. Pokud by byla námitka stěžovatelky o nedostatku kontradiktornosti relevantní, mohla by být v praxi připuštěna vyjádření k replikám, k nimž by pak mohla být požadována další vyjádření. Právo procesních stran v řízení vystupovat je nepochybné, má však svoje hranice; řízení je nutno vést urychleně a bez zbytečných průtahů, účelně, hospodárně a zdárně dosáhnout jeho vyřízení. Ve stížnostním řízení se uplatňuje revizní princip (§ 147 odst. 1 trestního řádu), tj. napadené rozhodnutí se přezkoumá v celém rozsahu včetně jemu předcházejícího řízení, tedy nikoli pouze z pohledu vytýkaných vad, jako je tomu v řízení odvolacím (§ 254 odst. 1 trestního řádu). Vrchní soud revizní princip dodržel a zabýval se všemi závěry policejního orgánu, důkazy i známými námitkami stěžovatelky. K dalším námitkám stěžovatelky vrchní soud odkazuje na napadené rozhodnutí. 10. Vrchní státní zastupitelství ve vyjádření vyjádřilo přesvědčení, že je ústavní stížnost nedůvodná. Rozhodnutí vrchního soudu není založeno na libovůli, naop