IV.ÚS 1567/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem ze dne 14. 10. 2015 č. j. 28 C 30/2015-108 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici (jako žalované) zaplatit stěžovateli (jako žalobci) částku 810 106 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 670 753 Kč stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá práva na náhradu nákladů řízení (výrok III).

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá, ve výroku II jej potvrdil a dále rozhodl, že se vedlejší účastnici nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovateli nárok na náhradu škody vůči státu, uplatňovaný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nevznikl. Důvodem bylo, že stěžovatel neprokázal, že by mu tvrzená (skutečná) škoda, jež měla spočívat ve "ztrátě pohledávky", vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu, jenž spočíval v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 12/2000 (dále jen "původní řízení"), neboť tato pohledávka byla promlčena a dlužník její promlčení namítl. Vzhledem k tomu městský soud uzavřel, že stěžovatel by nemohl být v původním řízení úspěšný.

V záhlaví označeným usnesením pak Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že není ve smyslu § 237 občanského soudního řádu přípustné. Z odůvodnění tohoto usnesení je patrno, že se Nejvyšší soud s právním názorem městského soudu ztotožnil.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že Krajský soud v Brně původní řízení zastavil, protože dlužník zanikl, nicméně z jeho procesního postupu bylo zřejmé, že pohledávku, která byla předmětem tohoto řízení, za promlčenou nepovažoval. Stěžovatel sice nezpochybnil, že soud, který rozhoduje o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, je oprávněn posoudit (jako otázku předběžnou), zda by žalobce byl v původním řízení úspěšný, současně má však za to, že jestliže v něm soud zaujme určitý postoj či vysloví právní názor, musí z něho soud rozhodující o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem vycházet, jinak by prý zasahoval do jeho kompetence.

Dle stěžovatele mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je příčinná souvislost, neboť z jeho postupu v původním řízení je zřejmé, že kdyby Krajský soud v Brně v původním řízení rozhodl včas, jeho žalobě by vyhověl.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci, kterou však uplatnil již v dovolání a se kterou se Nejvyšší soud náležitě vypořádal v odůvodnění svého usnesení, když srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení stěžovateli vysvětlil, proč jeho názor není správný. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky na úvahy Nejvyššího soudu nereaguje, není Ústavnímu soudu zřejmé, z jakého důvodu by příslušné právní závěry městského soudu a Nejvyššího soudu nemohly z hlediska ústavnosti (a ani věcné správnosti) obstát.

S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny, kterého se stěžovatel dovolával, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.