IV.ÚS 1592/22

Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnosti byly vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 1592/22 a IV. ÚS 1593/22. Usnesením ze dne 28. 6. 2022 č. j. IV. ÚS 1592/22-16, IV. ÚS 1593/22, rozhodl Ústavní soud o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 1592/22.

Z ústavních stížností a napadených usnesení se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 12. 2020 č. j. 39 C 114/2017-220 rozhodl, že stěžovatelka (původní žalovaná) je povinna zaplatit vedlejší účastnici řízení (původní žalobkyni) částku 751 156,13 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a 210 728,70 Kč na nákladech řízení (III. výrok), v rozsahu 45 335,02 Kč s příslušenstvím zamítl žalobu (II. výrok) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice (obvodnímu soudu) náhradu nákladů státu, jež bude stanovena samostatným usnesením (IV. výrok). Prvním napadeným usnesením obvodní soud rozhodl o přiznání znalečného znalkyni ve výši 2 200 Kč (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 2 200 Kč. Druhým napadeným usnesením obvodní soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 35 680 Kč, který vypočetl z celkové částky, ve které byla stěžovatelka v řízení neúspěšná s přihlédnutím k částečnému osvobození vedlejší účastnice od soudních poplatků.

Ke stěžovatelčiným odvoláním obě usnesení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil napadenými usneseními. Uvedl, že podle § 151 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nezná-li předseda senátu k okamžiku vydání konečného rozhodnutí přesnou výši nákladů, rozhodne, kterému účastníku náhradu přiznává a v jaké míře, konkrétní výši pak určí v samostatném usnesení. Nejde o doplňující usnesení ve smyslu § 166 o. s. ř., nevztahuje se na dané ani 15 denní lhůta tam uvedená a soud ani není vázán právní mocí rozhodnutí. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 (N 17/32 SbNU 163), [pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], kterým stěžovatelka argumentovala v odvolání, podle městského soudu na věc nedopadá, jelikož v dané věci nebylo rozhodnuto ani o základu náhrady nákladů řízení státu. V odůvodnění druhého napadeného usnesení městský soud uvedl, že podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je-li navrhovatel od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí soudní poplatek podle výsledku řízení žalovaný, tudíž na stěžovatelku byla přenesena poplatková povinnost. Obvodní soud při vyměřování a ukládání povinnosti k hrazení soudního poplatku vystupuje jako správce daně. Výši soudních poplatků považoval městský soud za správně vypočtenou.

Stěžovatelka namítá, že obvodní soud jí uložil povinnosti nad rozsah stanovený zákonem, jelikož tak učinil v řízení, které bylo pravomocně ukončeno již dne 15. 6. 2021 (tj. téměř po jednom roce). Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 672/03 je nepřípustné, aby soudy rozhodovaly o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, tedy poté, co rozhodnutí ve věci samé nabude právní moci. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. má soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodnout nejpozději v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Důsledkem právního závěru obecných soudů je nepřijatelná možnost soudů rozhodovat o výši nákladů řízení bez jakéhokoliv časového omezení a z toho plynoucí právní nejistota účastníků řízení, zda jim soud dodatečně neuloží povinnost nahradit náklady řízení s neúnosně dlouhým časovým odstupem od konečného rozhodnutí ve věci samé, kdy již měli věc za ukončenou s konečnou platností.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno.

Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi k problematice náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity vedoucí k porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 a ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o neústavní výsledek jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně přijímán, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli [nález ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 3270/07 (N 154/50 SbNU 361)]. V nálezu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze [...] pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti". Podle právního názoru vysloveného v nálezu ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů [...] dosahuje ústavně právní dimenze v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu". O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Takovou kvalifikovanou vadu Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Obecné soudy vyložily § 151 odst. 1 a 5 o. s. ř. v souladu s ustálenou praxí (např. usnesení ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 3466/21). Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. musí soud, jak namítá stěžovatelka, o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodnout v rozhodnutí, jímž se řízení končí, avšak takto obvodní soud v posuzované věci postupoval, jelikož IV. výrokem rozsudku č. j. 39 C 114/2017-220 rozhodl o tom, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice (obvodnímu soudu) náhradu nákladů státu, jež bude stanovena samostatným usnesením. Obecné soudy rovněž uvedly, že § 166 o. s. ř. se na věc nepoužije, jelikož nejde o doplňující usnesení. Městský soud svoje usnesení podpořil i citací odborné literatury. Úvaha obecných soudů je logická a přezkoumatelná, neprojevuje známky libovůle ani nevybočuje z výkladového nebo aplikačního standardu.

Městský soud správně zdůvodnil, proč na věc nedopadá názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 672/03. V této věci totiž obecné soudy nerozhodly ani o základu náhrady nákladů řízení, což však obvodní soud v posuzované věci učinil.

Namítá-li stěžovatelka, že obecnými soudy zastávaný výklad umožňující rozhodovat o výši nákladů řízení bez jakéhokoliv časového omezení způsobuje právní nejistotu účastníků řízení, Ústavní soud odkazuje na instituty stížnosti a návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 167 a násl. a § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Domnívá-li se účastník řízení, že v řízení dochází k nedůvodným průtahům, které mohou mít i tu podobu, že dosud nebylo rozhodnuto o výši náhrady nákladů řízení, může se pomocí těchto institutů domoci nápravy a odstranění nečinnosti soudu. Lze i doplnit, že porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, ovlivnily-li průtahy v řízení nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv [usnesení ze dne 16. 10. 1997 sp. zn. III. ÚS 355/97 (U 16/9 SbNU 445)].

Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.