IV.ÚS 1642/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1642/25 ze dne 16. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Tomášem Kijasem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025 č. j. 29 NSČR 26/2025-B-228, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2024 č. j. 2 VSOL 248/2024-B-167 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2024 č. j. KSOS 34 INS 21097/2018-B-146 ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2024 č. j. KSOS 34 INS 21097/2018-B-148, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) insolvenčního správce Smrčka a Kubálek v. o. s., sídlem Opatovická 159/17, Praha 1 - Nové Město, 2) JUDr. Aleše Chovance, sídlem Veleslavínova 371/19, Opava a 3) Mgr. Jaroslava Fialy, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení čl. 10, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Stěžovatelka současně navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), mimo jiné, udělil insolvenčnímu správci souhlas s vydáním výtěžků zpeněžení vedlejším účastníkům 2) a 3), kteří jsou zajištěnými věřiteli v insolvenčním řízení vedeném vůči stěžovatelce. Shledal, že návrh insolvenčního správce byl věcně správný a proti návrhu na vydání výtěžků nebyly v zákonné lhůtě podány námitky. Stěžovatelka podala odvolání. 3. Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu ve výrocích I. a III. potvrdil. Nesouhlasil se stěžovatelkou, že vykonatelné a zajištěné pohledávky vedlejších účastníků za stěžovatelkou nikdy neexistovaly. V insolvenčním řízení stěžovatelky nebyla pohledávka vedlejšího účastníka 3) popřena a byla v plné výši zjištěna. Pohledávka vedlejšího účastníka 2) byla rovněž zjištěna. 4. Stěžovatelka podala dovolání. Namítala, že se vrchní soud nezabýval návrhem na přerušení insolvenčního řízení a že insolvenční soud nemůže povolit uspokojení věřitelů, neboť do majetkové podstaty stěžovatelky byly přibrány věci a peněžení prostředky, které jí nenáleží a které spravuje jako správkyně dědictví. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že podle § 84 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) není přerušení insolvenčního řízení přípustné. U dalších dovolacích námitek nebyla vymezena jejich přípustnost. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že je na ni jako na fyzickou osobu vedeno insolvenční řízení na základě dluhu, který jí osobně nikdy nevznikl. Stěžovatelka podala žalobu proti vedlejšímu účastníkovi 3) jako správkyně dědictví. V daném řízení ji soudy ale chybně označily jako fyzickou osobu, a uložily jí zaplatit náhradu nákladů řízení. Odvolací soud přitom ale v odůvodnění rozsudku ze dne 27. 2. 2015 č. j. 94 Co 594/2014-588 potvrdil, že dluh z nákladů řízení není osobním dluhem stěžovatelky. Postupem soudů v daném řízení byl vytvořen vadný a vnitřně rozporný exekuční titul, který následně vedl k insolvenčnímu řízení stěžovatelky. Insolvenční soud ignoroval obsah a smysl exekučního titulu jak byl vyložen odvolacím soudem a připustil řízení vůči stěžovatelce, která nebyla z daného titulu pasivně věcně legitimována. V průběhu řízení byl zjištěn úpadek stěžovatelky a na její majetek byl prohlášen konkurs. Stěžovatelka přitom byla zkrácena na svém právu být přítomna na jednání vrchního soudu, který na její žádost jednání neodročil a potvrdil rozhodnutí krajského soudu o konkursu na její majetek. 6. Stěžovatelka dále namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je projevem přepjatého formalismu. Dovolání směřovalo proti zásadním pochybením - odepření účasti na jednání vrchního soudu a postižení majetku stěžovatelky na základě neexistujícího dluhu. Tím, že se těmito námitkami Nejvyšší soud nezabýval, odepřel jí přístup k soudu. Nejvyšší soud navíc pochybil při výkladu § 84 odst. 1 insolvenčního zákona, jehož aplikace je v této věci protiústavní. Účel zákazu přerušení nemůže převážit nad základním principem spravedlnosti, který vyžaduje, aby řízení nebylo vedeno na základě zjevně nezákonného podkladu. 7. Soustavné ignorování jejího skutečného postavení je projevem svévole. Relevanci této námitky potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1441/21. Je tedy namístě zkoumat rozhodnutí, která založila nesprávný exekuční titul i co do obsahové stránky ve smyslu nálezu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16. Obecné soudy popírají princip oddělených majetkových sfér. Vedení insolvenčního řízení proti stěžovatelce představuje hluboký zásah do její osobní integrity a právního postavení. Tím, že ji soudy nutí nést odpovědnost za závazky jiné entity, zneužívají její právní identitu a degradují její postavení v právním systému. Tento postup je o to závažnější s ohledem na její věk a těžký zdravotní stav. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Ústavní soud může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391), bod 20]. 11. Jádro stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti spočívá v tom, že insolvenční řízení je vedeno na základě chybného exekučního titulu. Stěžovatelka zastává názor, že v řízení o žalobě proti vedlejšímu účastníkovi 3) byla nesprávně označena jako fyzická osoba, přestože měla být označena jako správkyně dědictví. Ústavní soud se touto námitkou stěžovatelky ale už zabýval, a to opakovaně. Už v usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2052/16, kde posuzoval původní rozhodnutí, z nichž vzešla povinnost stěžovatelky nahradit náklady řízení (zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015 č. j. 94 Co 594/2014-588), Ústavní soud uvedl, že otázce označení účastníků řízení (resp. aktivní věcné legitimace stěžovatelky) se odvolací soud dostatečně věnoval a že se s jeho závěry ztotožňuje. 12. Námitku stěžovatelky ohledně jejího označení Ústavní soud pak podrobně vypořádal při posuzování rozhodnutí o konkursu na majetek stěžovatelky, a to v usnesení ze dne 12. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2453/23. Nezbývá než zopakovat, že stěžovatelka nemohla v původním řízení vystupovat jako správkyně dědictví, byť se tak v žalobě označila, neboť předmět původního řízení nijak nesouvisel s výkonem práv k majetku, který náležel zůstaviteli, tj. zemřelému synovi stěžovatelky. Nelze totiž zaměňovat vlastnictví podílu ve společnosti s oprá