IV.ÚS 1712/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1712/25 ze dne 30. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Kateřinou Brožkovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2025 č. j. 11 Tdo 75/2025-3537 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2024 č. j. 11 To 57/2024-3292, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2024 č. j. 5 T 14/2023-3156 uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za tento trestný čin uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále trest propadnutí movitých věcí specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Rozhodl též o vině a trestu spoluobviněných. Uvedeného zvlášť závažného zločinu se stěžovatel podle závěrů krajského soudu - ve stručnosti uvedeno - dopustil tím, že společně se spoluobviněnými pěstovali rostliny konopí, zpracovávali je do stavu způsobilého k spotřebě jakožto omamné látky (marihuany) a dále je distribuovali (skutek pod bodem 1.), a v prostorách rodinného domu a penzionu, který vlastnil, vypěstoval celkem 143 rostlin konopí, které již nestihl sklidit, neboť to bylo zabaveno Policií České republiky při domovní prohlídce (skutek pod bodem 2.), přičemž uvedeného jednání se dopustili v rozporu s § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť neměli povolení Ministerstva zdravotnictví k zacházení s návykovými látkami ve smyslu § 4, § 8 odst. 5 a § 8a odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ve vztahu k němu ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. Rozhodl též o odvoláních spoluobviněných. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl (rozhodl též o odvoláních spoluobviněných). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlivého procesu a porušují jeho základní práva. Má za to, že právní závěry soudů jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními a že hodnocení důkazů bylo provedeno svévolně, bez racionálního základu. Brojí proti tomu, že soudy jej označily za provozovatele pěstírny v H., ačkoli z důkazů uvedený závěr nevyplývá. Uvádí, že byly prováděny téměř výlučně důkazy navržené obžalobou, zatímco důkazní návrhy obhajoby, které byly způsobilé jeho vinu vyvrátit nebo zpochybnit skutkový děj, byly zamítnuty nebo ignorovány, a to s výjimkou výslechu svědka K. 6. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je povinností soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také jejich případné zamítnutí řádně odůvodnit. Jeho návrhy na výslech svědků J., S., Š., P. a S., kteří se mohli vyjádřit k okolnostem nájmu prostor v H. a původu zajištěných předmětů, však byly zamítnuty bez dostatečného odůvodnění. Soudy podle něj opakovaně označily tyto návrhy za nadbytečné, aniž se vypořádaly s tím, zda mohly zpochybnit skutkové závěry o jeho vině. Stěžovatel trvá na tom, že jeho přítomnost v objektu v H. byla vysvětlitelná jinými okolnostmi, zejména uskladněním stavebního materiálu a parkováním obytného vozu, a že jeho zachycení na videozáznamech souvisela s pomocí spoluobviněnému A., nikoli však s provozováním pěstírny. 7. Dále brojí proti tomu, že obecné soudy bagatelizovaly výpověď svědka K., který označil za nájemce prostor v H. jinou osobu (M. M.), a tuto verzi odmítly pouze s odkazem na absenci písemné nájemní smlouvy a další formální nedostatky. Stěžovatel upozorňuje, že právní řád nevyžaduje písemnou formu smlouvy o nájmu a že soudy se nevypořádaly s možností, že do objektu mohly vstupovat i jiné osoby, neboť přístupových cest bylo více, přičemž nikoli všechny byly monitorovány. 8. Namítá rovněž, že soudy neobjasnily řadu rozporů a nejasností v důkazní situaci a že odmítly rozšířit dokazování, ačkoli to bylo z hlediska zásady rovnosti zbraní nezbytné. Poukazuje, že věci zajištěné v jeho bydlišti a jiných prostorách mohly souviset s jeho vlastní pěstírnou v O., nikoli s činností v H., a že závěry soudů o původu kbelíků a dalších předmětů jsou spekulativní a nepodložené. 9. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že nepostupovaly správně při provádění znaleckých posudků z oborů kriminalistiky, elektrotechniky, genetiky, biologie a fyzikální chemie. Namítá, že krajský soud posudky pouze předložil k nahlédnutí bez souhlasu státního zástupce a stěžovatele, což je v rozporu s požadavky trestního řádu. Tvrdí, že soudy jeho návrhy na výslech znalců neprojednaly řádně a rozhodly o nich pouze formálně, případně je zcela opomenuly. 10. Brojí také proti tomu, že soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Podle jeho názoru nebyly odstraněny všechny pochybnosti o jeho vině a soudy upřednostnily pro něj nepříznivou skutkovou verzi, ačkoli existovaly i jiné, stejně pravděpodobné, varianty. Stěžovatel zdůrazňuje, že trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty a že jeho odsouzení není podloženo souvislým a přesvědčivým řetězcem důkazů, který by vylučoval jiného pachatele. 11. V další části stěžovatel rozvádí, že jeho vina nebyla prokázána před krajským soudem, ani soudy vyšších stupňů. Uvádí, že jeho přítomnost ve stavbě v H. byla dána jinými důvody než provozováním pěstírny a že žádný důkaz neprokazuje, že sušinu konopí z H. odvážel a distribuoval dalším osobám. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení se ani nesnažily související okolnosti zjistit. Odposlechy a zajištěné předměty podle něj nemohou být považovány za důkaz jeho viny ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě. 12. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že vrchní soud nevrátil věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, což by mu umožnilo vyjádřit se k provedeným důkazům a případně navrhnout další. Postup vrchního soudu, který rozhodl sám, považuje za zásah do svých práv. 13. Posléze stěžovatel namítá pochybení krajského soudu v souvislosti s jeho doznáním ke skutku pod bodem 2. rozsudku. Uvádí, že se k tomuto skutku plně doznal a nerozporoval právní kvalifikaci, soud jej však znovu a podrobněji nepoučil o institutu prohlášení viny a jeho důsledcích. Byl-li by řádně poučen, mohl institut prohlášení viny využít, což by vedlo k jinému procesnímu postupu a mohlo být zohledněno jako polehčující okolnost při ukládání trestu. Stěžovatel má za to, že tento procesní postup soudu je v rozporu s právními předpisy, a důkazy vztahující se k tomuto skutku jsou proto nepoužitelné. 14. Podle stěžovatele Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, aniž by se věcně zabýval jeho konkrétními námitkami. Tvrdí, že Nejvyšší soud pouze odkázal na odůvodnění vrchního soudu a neprovedl vlastní přezkum jeho argumentace, zejména jde-li o tvrzené vady dokazování, opomenuté důkazy a extrémní nesoulad skutkových zjištění s důkazy. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se spokojil s převzetím konstatování vrchního soudu,