IV.ÚS 1873/20

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy.

Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že spolu s dalšími obžalovanými zahrnul do účetnictví a daňových přiznání jím řízené společnosti faktury, které nebyly podloženy uskutečněním zdanitelného plnění s úmyslem snížit daňovou povinnost této společnosti (a dalších společností podobným způsobem). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, peněžitému trestu 1 000 000 Kč a trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi let.

Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání. K odvolání státního zástupce zrušil napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, k peněžitému trestu ve výši 7 000 000 Kč a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu deseti let.

Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že krajský soud a vrchní soud nepřekročily své pravomoci, stanovily-li rozsah zkrácené daně samy pomocí znaleckého posudku. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), posuzují orgány činné v trestním řízení samy vinu obviněného. Do této oblasti pak spadá rovněž každá jednotlivá podmínka nutná pro závěr, že (ne)jde o trestný čin. V takovém případě je rozhodnutí jiného orgánu (finančního úřadu) s totožným předmětem jedním z důkazů a případné odchýlení se od něj je třeba odůvodnit. Nejvyšší soud proto připomenul, že rozhodnutí finančního úřadu není závazné u trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a trestní soud je povinen takové rozhodnutí přezkoumat. V dané věci bylo zjištěno, že finanční úřad neporovnal dostatečně podklady poskytnuté obžalovanými s materiály dalších společností. Uvedený (a napadený) postup obecných soudů je tak projevem jejich nezávislosti při rozhodování o vině (čl. 90 Ústavy). V souladu se zákonnou úpravou byla podle Nejvyššího soudu rovněž skutečnost, že soudy objasnily výši zkrácené daně pomocí znaleckého posudku. Jiný postup u takto odborné otázky nepřipadá v úvahu. Uvedený důkaz byl navíc v souladu s ostatními důkazy.

Stěžovatel namítá, že soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkou jejich vázanosti pravomocným rozhodnutím finančního úřadu o výši daně. Odmítnutím vázanosti výrokem jiného orgánu veřejné moci obecné soudy podle stěžovatele nerespektují dělbu moci a zásadu zákonnosti. Soudy nemohou samostatně nahrazovat finanční úřady ve zjišťování a vyměřování daně. Mají-li orgány činné v trestním řízení podezření o možném (finančním úřadem nerozhodnutém) zkrácení daně, mají povinnost se na něj obrátit, a nikoliv jeho činnost nahrazovat. K tomu je zavazuje § 9 odst. 1 trestního řádu. Podle názoru obecných soudů tak mohou v dané situaci existovat dvě zcela odlišná rozhodnutí o výši daně. Tomu však podle stěžovatele brání překážka věci rozhodnuté. To podle stěžovatele vyplývá rovněž ze starší judikatury Nejvyššího soudu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v tvrzení o nepřípustnosti nahrazování rozhodování o výši daně vlastními závěry trestních soudů. Na tyto námitky reagoval Nejvyšší soud, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Stěžovatel však na tuto obsáhlou argumentaci v ústavní stížnosti nereaguje. Ústavní soud konstatuje, že závěry Nejvyššího soudu jsou ústavně konformní. Proto jen s odkazem na § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu připomíná, že rozhodování o vině a trestu za trestný čin spadá do výlučné kompetence soudů (čl. 90 Ústavy), což je dále stěžovateli ústavně zaručeno jako jeho subjektivní právo podle čl. 40 odst. 1 Listiny. Samostatné posuzování všech zákonem daných podmínek trestní odpovědnosti (čl. 39 Listiny) obecnými soudy tedy žádnému ústavnímu principu neodporuje. Stěžovatelem namítané skutečnosti pak nespadají ani do zákonem daných výjimek (srov. § 9 odst. 2 trestního řádu).

Bylo tedy naopak v kognici soudů samostatně posoudit, zda a v jakém rozsahu došlo stěžovatelovým zaviněným jednáním ke zkrácení daně. Z hlediska ochrany principu právní jistoty bylo pak jejich povinností odůvodnit, z jakých důvodů se od rozhodnutí finančního úřadu odchylují. Této ústavní povinnosti rovněž dostály. V podrobnostech lze zcela odkázat na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.