IV.ÚS 2003/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2003/25 ze dne 1. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. H., omezené ve svéprávnosti, zastoupené procesním opatrovníkem Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2025 č. j. 24 Cdo 647/2025-1852, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2024 č. j. 37 Co 213/2023-1739 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. září 2023 č. j. 10 P 33/2021-1671, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a města Třebíč, sídlem Karlovo náměstí 104/55, Třebíč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Dále došlo k zásahu do práva stěžovatelky na rovnost před zákonem podle čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, práva na svobodu a bezpečnost podle čl. 14 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, práva účastnit se na politickém a veřejném životě podle čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a lidskou důstojnost podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti a ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 Listiny. 2. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem omezil stěžovatelku (posuzovanou) ve svéprávnosti v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku I, a to na dobu 5 let od právní moci rozsudku. Opatrovníkem stěžovatelky jmenoval město Třebíč - vedlejšího účastníka (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka trpí duševní poruchou (paranoidní schizofrenií s postpsychotickým defektem osobnosti), která není jen přechodného rázu, její zdravotní stav je závažný a duševní porucha podstatně snižuje její rozpoznávací a ovládací schopnosti. Vzhledem ke všem skutečnostem a zájmům stěžovatelky nepostačuje užití mírnějších a méně omezujících opatření. Okresní soud přistoupil ke jmenování veřejného opatrovníka, neboť současný opatrovník již dále odmítl tuto funkci vykonávat a další osoba, kterou stěžovatelka navrhla, nepřicházela v úvahu, neboť bylo zřejmé, že tato osoba jedná pod jejím vlivem, nechránila by její zájmy, a navíc bydlí v obci, která je od místa, kde se stěžovatelka zdržuje, vzdálená přes 30 km, a proto by nemohla efektivně a rychle posuzovanou zastupovat a hájit její zájmy. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I). Ve výroku IV jej změnil tak, že se České republice náhrada nákladů státu v tomto řízení nepřiznává (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Ve shodě s okresním soudem dovodil, že stěžovatelka není schopna samostatně jednat v běžných záležitostech, z čehož potom vyplývají okresním soudem uložená omezení. Dále krajský soud uvedl, že současný opatrovník již tuto funkci vykonávat nechtěl a o pokračování jeho opatrovnictví neměla zájem ani stěžovatelka. Další osoba navrhovaná stěžovatelkou rovněž nepřicházela k výkonu opatrovnictví v úvahu, neboť bydlí daleko. 4. Následné dovolání stěžovatelky, která byla pro dovolací řízení zastoupena okresním soudem ustanovenou procesní opatrovnicí (advokátkou Mgr. Vlastou Vystrčilovou), Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť nebylo pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Stěžovatelka nejenže nikterak neodkazovala na § 237 občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ale ani nepřipomenula některý z předpokladů přípustnosti dovolání, který je v tomto ustanovení zakotven, a ani jej obsahově nevymezila. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka spatřuje porušení ústavně zaručených práv především v postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl. Tvrdí, že při doplnění dovolání postupovala procesní opatrovnice ustanovená pro dovolací řízení v souladu s výzvou okresního soudu (usnesení ze dne 28. 5. 2024 č. j. 10 P 33/2021-1792). Okresní soud ji nevyzval k vymezení předpokladu přípustnosti, nýbrž důvodu dovolání. Dovolání bylo odmítnuto, protože neobsahovalo jiné náležitosti, než které měla podle výslovné a jednoznačně formulované výzvy odstranit. I podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1636/20 (N 88/105 SbNU 416) nebo ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1777/22 (N 138/115 SbNU 79)] nemůže jít nesprávné poučení k tíži účastníka. Pokud by Nejvyšší soud, popř. i Ústavní soud, oponoval, že stěžovatelka byla zastoupena advokátkou, pak namítá, že by bylo porušeno právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Evropský soud pro lidská práva požaduje, aby zastoupení osob se zdravotním postižením bylo efektivní, a je úkolem státu na toto dohlédnout. Odkazuje na nálezovou judikaturu s tím, že pokud opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že bude hájit oprávněné zájmy účastníka řízení [např. nálezy ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 2020/18 (N 43/93 SbNU 105) nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 1244/19 (N 2/98 SbNU 15)]. Konstatuje, že ustanovil-li soud osobě se zdravotním postižením právního zástupce k ochraně práv, nemůže Nejvyšší soud odmítnout opravný prostředek, který tento právní zástupce podá v souladu s poučením, které se mu dostalo od okresního soudu. 6. Do stěžovatelčiných práv zasáhly i krajský soud a okresní soud, neboť omezily její svéprávnost ve značném rozsahu. Stěžovatelka si je přitom vědoma toho, že ústavní přezkum rozsahu svéprávnosti závisí na tom, zda bude Ústavní soud akceptovat její argumentaci týkající se postupu Nejvyššího soudu. Za protiústavní považuje zejména omezení práva rozhodovat o vlastní léčbě a zdravotnických zásazích do tělesné integrity (rozpor s čl. 12 a čl. 14 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením), omezení práva vykonávat aktivní a pasivní volební právo (rozpor s čl. 12 a čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením), omezení práva uzavírat manželství a pořizovat závěť pro případ smrti [rozpor s § 55 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")]. Dále namítá, že se krajský soud omezením svéprávnosti zabýval pouze v omezeném rozsahu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je sice omezená ve svéprávnosti a vedlejší účastník, jako hmotněprávní opatrovník, s podáním ústavní stížnosti nesouhlasil, ale vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí týkající se osobního statusu stěžovatelky, a zájmy stěžovatelky a hmotněprávního opatrovníka jsou zde v konfliktu, ustanovil Ústavní soud usnesením ze dne 27. 11. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2003/25 procesního opatrovníka, který je současně jejím právním zástupcem pro řízení před Ústavním soudem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). V řízení o omezení svéprávnosti je totiž automaticky dána potencialita střetu zájmu hmotněprávního opatrovníka a posuzované osoby a jmenování procesního opatrovníka je tak i v souladu s § 460 obč. zák. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je rovněž přípustná. 8. Proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz níže). IV. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelky 9. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. 10. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že plně respektuje povinnost státu garantovat osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními osobami, jakož i efektivní právní zastoupení. Odmítnutí dovolání pro vady (neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání) nicméně plně odpovídá dosavadní rozhodovací praxi aprobované i Ústavním soudem [viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) a na něj navazující judikatura]. Rozhodovací praxe je zajedno i v tom, že není povinností Nejvyššího sou