Ústavní soud IV.ÚS 2242/22 – Odměna

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v řízení o odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 2. 2021 č. j. 29 C 101/2016-690, vydanému v řízení o vypořádání společného jmění manželů - stěžovatele jako žalobce a vedlejší účastnice jako žalované, napadeným usnesením přiznal podle § 139 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vedlejšímu účastníkovi jako soudnímu znalci znalečné ve výši 1 600 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že odměnu lze podle § 31 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, přiznat výhradně znalci, kterým však vedlejší účastník v době ústního podání znaleckého posudku, jehož předmětem bylo stanovení obvyklé ceny nemovitosti, nebyl. Nadto znalecký posudek neměl požadované náležitosti a nebyl řádně odůvodněn (§ 28 uvedeného zákona), resp. byl nepřezkoumatelný a nesprávný. Tímto postupem byl ovlivněn rozsudek krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle stěžovatele znalecký posudek není způsobilým důkazem, což krajský soud neakceptoval, přičemž jde o vyvrcholení série úkonů krajského soudu, které zásadně narušily jeho právo na soudní ochranu.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení, kterým byla přiznána odměna soudnímu znalci. Vzhledem k tomu, že tímto usnesením však nebylo rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele, nemohlo jím být ani zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv či svobod [viz např. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2655/14, ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 599/17 (U 8/85 SbNU 897), ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2430/19 či nález ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodováno bylo výlučně o právu soudního znalce, jenž měl z tohoto důvodu pro tuto dílčí fázi řízení stejná procesní práva, jaká zákon přiznává účastníkům řízení [viz např. nálezy ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 (N 11/68 SbNU 169) nebo ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 1261/14 (N 66/76 SbNU 895)]. Napadené usnesení tedy není samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Dlužno dodat, že tvrzené pochybení krajského soudu může vést k zásahu do práv účastníka řízení nepřímo, a to v případě, že mu bude uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v uhrazeném znalečném. Teprve proti takovému rozhodnutí se dotčená osoba může bránit ústavní stížností (a to po případném vyčerpání všech procesních prostředků, které má k ochraně svých práv k dispozici).

Tvrdí-li stěžovatel, že znalecký posudek podaný vedlejším účastníkem je vadný, a tudíž že je jako důkaz "nepoužitelný", jde v daném řízení o námitku nepřípadnou, neboť tato otázka nebyla v napadeném usnesení posuzována, a ani tomu z hlediska ochrany stěžovatelových práv nebylo třeba, neboť přiznání znalečného nezbavuje soud povinnosti zhodnotit znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkazní prostředek v meritorním řízení; mezi výši znalečného a průkaznost závěrů znaleckého posudku nelze klást rovnítko (srov. již zmíněná usnesení sp. zn. III. ÚS 2655/14 nebo II. ÚS 599/17). Rozhodnutím, kterým by mohl být účastník řízení dotčen na svých právech, je tedy rozhodnutí ve věci samé, a proto právě proti němu nutno směřovat ústavní stížnost tuto námitku obsahující.

Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.