IV.ÚS 2338/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2338/25 ze dne 23. 4. 2026 Zásada bezprostřednosti při hodnocení důkazů v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Martinem Petrošem, advokátem, sídlem Velehradská 88/1, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 3 Tdo 242/2025-546, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2024 č. j. 4 To 184/2024-503 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 5. prosince 2023 č. j. 4 T 84/2023-422, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 3 Tdo 242/2025-546 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2024 č. j. 4 To 184/2024-503 porušila stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Usnesení Nejvyššího soudu porušilo též stěžovatelovo základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 3 Tdo 242/2025-546 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2024 č. j. 4 To 184/2024-503 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Tento nález řeší otázky, které se týkají dokazování v trestním řízení. Odvolací trestní soud nemůže bez vlastního dokazování učinit dílčí skutková zjištění plynoucí z potenciálně významného důkazu, který nalézací soud sice provedl, ale neučinil z něj žádný skutkový závěr. Stejně tak Nejvyšší soud nemůže bez vlastního dokazování přehodnotit potenciálně významný důkaz ve srovnání s hodnocením, které provedl trestní soud nižšího stupně. V opačném případě trestní soudy poruší ústavní principy bezprostřednosti, ústnosti a kontradiktornosti, a tedy základní právo obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). 2. Současně Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo základní právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), neboť spornou procesní otázku, jak provádět a protokolovat důkaz videozáznamem, nepředložil velkému senátu trestního kolegia za situace, kdy je judikatura Nejvyššího soudu v této otázce nejednotná. II. Popis věci a její procesní vývoj 3. Nynější trestní věc má svůj původ ve sporném prodeji automobilu Mercedes Benz X204. Když stěžovatel vykonával trest odnětí svobody za jinou trestnou činnost, jeho tehdejší manželka prodala osobní vůz poškozenému. Po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel zjistil, že jeho manželka vyvedla majetek z obchodní společnosti, v níž dříve působil, včetně zmíněného automobilu. Stěžovatel chtěl získat automobil zpět, opakovaně vyzval poškozeného, aby mu vůz vrátil. 4. Podle zjištění trestních soudů přijel stěžovatel 24. 1. 2023 před dům poškozeného. Tam nastala slovní roztržka. V jeden okamžik stěžovatel vytáhl nůž, proto mu poškozený ze strachu o svou rodinu odevzdal klíče od auta (respektive podle trestních soudů mu klíče hodil). Poté stěžovatel odjel s vozem (ve kterém byly i osobní věci poškozeného a jeho rodiny) pryč. Předtím ještě na poškozeného volal, aby mu poslal číslo účtu, na který mu vrátí zaplacenou kupní cenu vozu. Trestní soudy se tak v podstatě přiklonily ke skutkové verzi, kterou v této podobě předestřel poškozený. 5. Stěžovatelova verze byla poněkud odlišná: poškozený mu vrácení vozu již dříve slíbil, stěžovatel si pro vůz před dům poškozeného přijel po předchozí domluvě a poškozený mu bez jakýchkoli problémů a dobrovolně vůz předal. Stěžovatel nikomu nevyhrožoval, neměl ani žádnou zbraň. Rovněž stěžovatel uvádí, že po poškozeném chtěl číslo účtu, na který mu vrátí zaplacené peníze. Zpětně má stěžovatel za to, že celou věc s rychlým předáním vozidla naplánoval poškozený, aby na stěžovatele mohl podat trestní oznámení. Proto poškozený ve voze záměrně nechal i osobní věci rodiny. 6. Verzi poškozeného potvrdila i jeho manželka, která byla podle svých vlastních slov přímo na místě činu. Manželka slyšela hádku, viděla stříbrný předmět, pravděpodobně nůž, který stěžovatel vytáhl, načež ji poškozený bránil tím, že ji strčil za sebe a klíčky k vozu raději stěžovateli hodil. Naopak podle stěžovatele manželka poškozeného na místě předání klíčků v daném okamžiku vůbec nebyla, její výpověď označil za lživou. 7. Za uvedené jednání Okresní soud v Mostě napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele za trestný čin (zločin) vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle okresního soudu nebyla pohrůžka násilím bezprostřední, proto neodsoudil stěžovatele za zločin loupeže, ale za zločin vydírání. Stěžovatel se bránil u Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, vždy bez úspěchu. Krajský soud napadeným usnesením zamítl odvolání, Nejvyšší soud odmítl dovolání. 8. Součástí důkazního materiálu byl mj. kamerový záznam, který zachycoval incident před domem poškozeného. A právě způsob provedení a hodnocení tohoto důkazu se stal klíčovou otázkou pro posouzení této věci. 9. Okresní soud přehrál kamerový záznam v hlavním líčení (11. 10. 2023). V průběhu přehrání záznamu stěžovatel různě komentoval, co se stalo onoho osudného dne, a to podle časové osy, kterou předtím předložil (na č. l. 386 spisu; též bod 39 napadeného rozsudku; dále s. 4 protokolu o hlavním líčení na č. l. 395 a násl. spisu ve spojení s CD se zvukovým záznamem, stopáž od 36:45). Okresní soud s kamerovým záznamem dále nijak nepracoval - ani jej nehodnotil, ani z něj neučinil jakákoli skutková zjištění (ani v průběhu hlavního líčení, ani v odůvodnění napadeného rozsudku). Skutkový stav založil na svědeckých výpovědích, zejm. poškozeného a jeho manželky. Stěžovatel byl před branou rodinného domu, kde vytáhl nůž, byť výpověď manželky poškozeného nebyla v tomto směru jednoznačná. Neobstála stěžovatelova obrana, že mu poškozený klíče vydal dobrovolně. Proti této obhajobě mluví jednak předchozí neúspěšné snahy o získání vozu zpět, jednak to, že ve voze zůstaly osobní věci (včetně očkovacích průkazů dětí). To podporují též okolnosti, které předcházely incidentu (výzva k vrácení auta, pohrůžka civilní žalobou či odmítavý postoj poškozeného). 10. Krajský soud (v reakci na kritiku stěžovatele, který v odvolání napadl zejména nejasnosti ohledně kamerového záznamu) se v bodě 12 napadeného usnesení neztotožnil s tím, jak stěžovatel vykládá a hodnotí kamerový záznam. Byť soud podotkl horší kvalitu videa, při "skutečně důkladném přezkoumání záznamu" je na něm pohyb osob bezpečně rozpoznatelný. Záznam potvrzuje svědecké výpovědi obou manželů, tj. že manželka poškozeného byla přítomna na místě činu (což stěžovatel zpochybňoval). Manželka tedy mohla vypovídat o tom, co skutečně viděla. Výpovědi jsou potvrzeny dalšími důkazy a okolnostmi (osobní věci v autě, nepředání dokumentů k autu, nesouhlas s dobrovolným předáním auta atd.). Pokud okresní soud opřel odsuzující rozsudek jen o svědecké výpovědi, nepochybil, i když se výpovědi ne zcela shodují. Krajský soud důkaz kamerovým záznamem neprovedl. 11. Také Nejvyšší soud se (opět v reakci na kritiku stěžovatele) obsažně vyjádřil ke kamerovému záznamu. Zda manželka poškozeného byla u incidentu, není podle Nejvyššího soudu podstatné, nejde o rozhodné skutkové zjištění, bez něhož by trestní soudy nemohly vyslovit vinu. Nejvyšší soud nicméně dodal, že kamerový záznam je problematický (vzdálenost od místa činu, světelné podmínky, černobílý obraz). Sám se dotázal policejního orgánu, zda nemá kvalitnější kamerový záznam (lepší záznam policie ale neměla). Z důvodu nízké kvality záznamu Nejvyšší soud nesouhlasil s krajským soudem, že kamerový záznam prokazuje přítomnost manželky poškozeného na místě činu. Ze záznamu je vidět jen to, že na místě činu byl v rozhodném okamžiku poškozený a jeho pes, manželka však na záznamu vidět není. Záznam neměl žádnou vypovídací hodnotu, stěžovatelovu vinu však prokazují jiné důkazy. Odvolací soud podle Nejvyššího soudu neopomněl kamerový záznam, vysvětlil, že je nadbytečný. Je pravda, že krajský soud blíže rozvedl jeho hodnocení, zásadně se ale neodchýlil od zjištěného skutkového stavu věci. Proto nelze vyhovět stěžovatelovu požadavku na opětovné provedení důkazu. Trestní soudy neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, ani stěžovatelovo právo na spravedlivý p