IV.ÚS 2466/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2466/25 ze dne 10. 12. 2025 Rušená držba a nedotknutelnost obydlí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Doležalové, zastoupené Mgr. Tomášem Zvoníčkem, advokátem, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2025 č. j. 21 Co 37/2025-99, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2025 č. j. 21 Co 37/2025-99 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2025 č. j. 21 Co 37/2025-99 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na ochranu obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou z rušené držby domáhala, aby se žalovaní (manželé Petra Doležalová a Petr Doležal) zdrželi jednání rušícího držbu jejího práva užívat celé přízemí rodinného domu v žalobě blíže specifikovaného, jehož výlučnou vlastnicí je žalovaná (snacha stěžovatelky), a dále aby jim byla uložena povinnost vydat stěžovatelce po jednom klíči ke dveřím dvou pokojů přístupných z kuchyně v přízemí rodinného domu, které žalovaní uzamkli. 3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 23. 12. 2024 č. j. 4 C 91/2024-61 žalobě na zdržení se jednání rušícího právo stěžovatelky užívat celé přízemí rodinného domu vyhověl (výrok I), žalobu na uložení povinnosti vydat klíče od dvou pokojů v přízemí rodinného domu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Okresní soud ve vyhovující části uvedl, že v řízení bylo postaveno najisto, že stěžovatelka užívala přízemí rodinného domu k bydlení po desítky let, aniž by žalovaní její právo zpochybňovali nebo omezovali. Rovněž bylo prokázáno, že žalovaní do stěžovatelčina práva svémocně zasáhli uzavřením dvou pokojů v přízemí rodinného domu. 4. Proti výrokům I a III usnesení okresního soudu podali žalovaní odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že zdržovací žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Krajský soud nezpochybnil, že žalovaní narušili držbu stěžovatelčina práva užívání přízemí rodinného domu, avšak ve věci aplikoval § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle krajského soudu stěžovatelka zneužila právo tím, že své dceři a vnučce (sestře a neteři žalovaného), které byly rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. 3 C 436/2019-62 pravomocně uznány povinnými vyklidit přízemí rodinného domu (pozn. odvolací řízení proti rozsudku okresního soudu bylo z důvodu zpětvzetí odvolání dcerou a vnučkou stěžovatelky zastaveno), opětovně umožnila vrátit se a užívat tuto část rodinného domu včetně obou žalovanými následně uzamčených pokojů. Tím obešla důsledky vyplývající z pravomocného rozsudku a její souhlas byl v rozporu s vlastnickými právy žalované, které jsou zaručeny v čl. 11 a čl. 12 odst. 1 Listiny. I když formálně došlo k rušení držby, vyhovění žalobě by fakticky legalizovalo protiprávní stav. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že se krajský soud dopustil zjevného excesu, neboť své rozhodnutí založil nikoliv na skutečnostech posesorního charakteru, nýbrž na skutkovém zjištění zcela petitorního charakteru, a to že stěžovatelka umožnila (souhlasila) s tím, aby se do přízemí rodinného domu vrátila její dcera s vnučkou. Toto zjištění krajský soud učinil, aniž by provedl jakékoliv dokazování nebo poučil účastníky řízení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), popř. je předběžně upozornil na změnu právního náhledu na věc, čímž zasáhl do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka se proti tomuto skutkovému zjištění a změněnému právnímu názoru nemohla nikterak procesně bránit. Tato skutečnost je umocněna i tím, že krajský soud rozhodl na jednání, které trvalo 30 až 40 minut. Jeho závěr, že právní ochrana posledního stavu držby užívacího práva by představovala zjevné zneužití práva podle § 8 obč. zák., považuje za excesivní a popírající smysl posesorní ochrany. V odůvodnění rozhodnutí zcela schází úvahy k údajné zjevnosti zneužití práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelky 7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a žalované, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od okresního soudu vyžádal spis sp. zn. 4 C 91/2024. 8. Krajský soud ve vyjádření setrval na svém závěru, že případné vyhovění žalobě by legalizovalo protiprávní stav. Zopakoval, že stěžovatelka tím, že umožnila své dceři a vnučce vrátit se a užívat část rodinného domu, fakticky obcházela důsledky vyplývající z pravomocného rozsudku stanovujícího jejich povinnost k vyklizení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvedenou skutečnost před krajským soudem nezpochybňovala, nebylo třeba k ní vést dokazování (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Dále uvedl, že námitky žalovaných nebyly petitorního charakteru. Za nedůvodnou považoval i námitku absence poučení, neboť stěžovatelku nebylo o čem poučovat. 9. Žalovaní na výzvu k vyjádření nereagovali, a proto má Ústavní soud v souladu s poučením, kterého se jim dostalo ve výzvě, za to, že se svého postavení vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem vzdali. 10. Stěžovatelka v replice k zaslanému vyjádření poukazuje na to, že krajský soud rezignoval na jakoukoliv právní argumentaci. Proto setrvává na svém názoru. Opakuje, že námitku údajného zneužití práva spočívajícího v tom, že i přes rozsudek o vyklizení umožnila vrátit se své dceři a vnučce do části rodinného domu, považuje za petitorní, neboť zjevně se vztahuje k ochraně vlastnického práva. Pozastavuje se rovněž nad tvrzením krajského soudu, že nebylo třeba provádět dokazování ohledně toho, že umožnila vrátit se rodinným příslušnicím do rodinného domu. Podle stěžovatelky jde o skutkové tvrzení. Využitím posesorní ochrany nemůže stěžovatelka obcházet důsledky vyplývající z pravomocného rozsudku, kterým byla jejím rodinným příslušnicím uložena povinnost k vyklizení. K uvedenému cíli slouží jiné nástroje, zejména výkon rozhodnutí, popř. instituty trestního práva. Nesouhlasí ani s názorem, že nemusela být poučena podle § 118a o. s. ř. V. Upuštění od ústního jednání 11. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu zvážil, zda ve věci není třeba konat ústní jednání. Dospěl k závěru, že by jeho konání nepřispělo k dalšímu objasnění věci, než jak se s ní Ústavní soud seznámil z vyžádaného soudního spisu okresního soudu sp. zn. 4 C 91/2024 a z podání účastníků řízení, včetně všech vyjádření. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování. VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 13. Ústavní soud předesílá, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zásadně nezasahuje do rozho