IV.ÚS 2678/12

Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených příloh, stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejším účastníku zaplacení částky 1 008,- Kč s příslušenstvím, jakožto částky představující jízdné a přirážku k němu. Předmětná pohledávka byla Dopravním podnikem Ostrava, a. s., postoupena smlouvou ze dne 14. 11. 2008 na společnost FREEDOM Investment, s. r. o., a následně na žalobce, tedy stěžovatele, smlouvou ze dne 27. 11. 2008. Přestože byla stěžovatelka ve věci zcela úspěšná, Okresní soud v Ostravě jí rozsudkem ze dne 10. dubna 2012 č. j. 136 EC 274/2010-52 přiznal ve výroku II. nárok na náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu 2 230,- Kč. K nákladovému výroku okresní soud uvedl, že v daném případě aplikoval ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), dle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zčásti nebo zcela přiznat. Soud dále zohlednil nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 a vycházel ze zjištění, že v daném případě se jedná o bagatelní spor a žaloba byla podána způsobem, kdy se údaje liší jen v osobách žalovaných a v žalované částce. Stěžovatelka tyto žaloby podává opakovaně, jedná se o věc jednoduchou a advokát učinil jen dva úkony právní služby, které na odborné znalosti a vynaložený čas nekladly žádné větší nároky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje závěrům soudu, který jí jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal plnou náhradu nákladů řízení. Důvodně očekávala v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., že při vcelku jasné právní kvalifikaci předmětné věci jí bude v případě úspěchu ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, kdy v důsledku nutnosti uplatňování svého nároku soudní cestou byla nucena vyhledat právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení svých práv. Stěžovatelka považuje odůvodnění rozsudku k části výroku o nákladech řízení za nepostačující. Okresní soud jí svým rozhodnutím přivodil zjevnou nespravedlnost a jeho rozhodnutí překročilo meze předvídatelného rozhodování. Soud měl podle stěžovatelky možnost využít moderačního práva např. podle ustanovení § 150 či § 151 odst. 2 o. s. ř., která představují výjimečný nástroj k odstranění nepřiměřené tvrdosti, resp. k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1236/07, I. ÚS 257/05 a I. ÚS 191/06 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výroku II. zrušil.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Okresní soud v Ostravě své rozhodnutí stran náhrady nákladů řízení odůvodnil aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. a zohledněním nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11. Stěžovatelka v ohledu této jeho argumentace nevznáší v ústavní stížnosti žádné námitky či argumenty, naopak poukazuje na možnost využít moderačního práva např. podle ustanovení § 150 či § 151 odst. 2 o. s. ř. Její polemika směřující proti výroku o nákladech řízení napadeného rozhodnutí okresního soudu je vedena pouze v obecné rovině argumentací uvedených v mnoha stěžovatelkou dříve podaných ústavních stížnostech, s níž se Ústavní soud již vypořádal v řadě svých nálezů a usnesení. Zejména v této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj poslední zamítavý nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 ve věci stěžovatelkou podaných ústavních stížností, na jehož podrobnou argumentaci Ústavní soud odkazuje, aniž by považoval za nutné ji znovu opakovat.

Ústavní soud konstatuje, že se obecný soud vedle věcného posuzování daného případu dostatečně zabýval i předmětnou otázkou přiznání nákladů řízení a zřetelně uvedl, jakými úvahami se při posuzování náhrady nákladů řízení ve svém uvážení řídil a své rozhodnutí v tomto směru logicky odůvodnil.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tento závěr Ústavního soudu platí o to více, pokud jde o výklad a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku nákladů řízení, a zejména pak ustanovení § 150 o. s. ř., jehož aplikace je svou podstatou výjimečná, neboť se jedná o nezávislé diskreční oprávnění obecného soudu dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Je na obecném soudu, aby uvážil, které z příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících otázku nákladů řízení, je ustanovením dopadajícím za daných skutkových okolností na daný konkrétní případ a zda v tomto ohledu účastníku řízení náhradu nákladů řízení přizná či nikoliv. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecný soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se svévolného jednání, které by představovalo stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces.

Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá rovněž porušení jejího základního práva na soudní ochranu, pak Ústavní soud v tomto směru poznamenává, že k dotčení tohoto práva by došlo tehdy, pokud by byla stěžovatelce upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Takový nedostatek však Ústavní soud v předmětném řízení neshledal a stěžovatelka ani námitku v tomto směru nevznáší.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.