Ústavní soud IV.ÚS 2692/25 – Přečin padělání a pozměnění veřejné listiny

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu spisu vedeného Okresním soudem ve Znojmě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 18 T 154/2023 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem byli stěžovatel a spoluobžalovaný vedlejší účastník shodně uznáni vinnými přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se měli dopustit (stručně řečeno) tím, že vedlejší účastník nabídl H. K. vyhotovení padělku maturitního vysvědčení, stěžovatel objednal prostřednictvím komunikace přes aplikaci WhatsApp u samostatně stíhaného J. B. zhotovení padělku maturitního vysvědčení, který následně vyhotovil samostatně stíhaný M. D., a poté bylo padělané maturitní vysvědčení prostřednictvím vedlejšího účastníka předáno H. K., která jej dvakrát předložila při ucházení o zaměstnání. Za tento trestný čin byli oba obvinění shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále jim byl uložen peněžitý trest.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatel i vedlejší účastník dovolání, která Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Stěžovatel namítá, že z hlediska skutkových zjištění obecných soudů existují zásadní pochybnosti o jeho vině. Tyto pochybnosti mají natolik závažný charakter, že dosahují intenzity tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, což ostatně konstatoval i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání. Obecné soudy podle stěžovatele rezignovaly na princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, neboť přes přetrvávající pochybnosti dovodily vinu stěžovatele.

Nejvyšší soud protiústavní postup posvětil, ačkoliv si byl vědom toho, že proti stěžovateli neexistuje žádný přímý usvědčující důkaz. V trestním řízení absentuje přímý důkaz o komunikaci mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Nejvyšší soud vyslovil ničím nepodloženou domněnku, že důkaz o jejich komunikaci není třeba, neboť "tato mohla probíhat i přes další osoby", čímž konstruoval zcela novou verzi, aby odstranil pochybnosti způsobené chybějícím přímým důkazem. V trestní věci dále nebylo prokázáno nad důvodnou pochybnost, že s obviněným B. skutečně komunikoval právě stěžovatel. Údajný podíl stěžovatele na trestné činnosti vyvrátil již v hlavním líčení svou výpovědí svědek V. Š., který se k trestné činnosti doznal. Dovolací soud nevzal v úvahu existenci uceleného řetězce přímých a nepřímých důkazů, které svědčí ve prospěch stěžovatele.

Stěžovatel závěrem zdůrazňuje, že profesní kariéru zasvětil službě v bezpečnostních sborech a v minulosti se aktivně angažoval v charitativní činnosti. Pravomocné odsouzení založené na sporných a nepřesvědčivých závěrech obecných soudů představuje závažný zásah do jeho profesního života i dlouhodobě budované pověsti.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

Do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu může Ústavní soud zasahovat jen velmi výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115)]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na polemice se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a popírání skutkových zjištění, k nimž soudy touto cestou dospěly. Shodnými námitkami se trestní soudy zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí a Ústavní soud neshledal v jejich úvahách vady, které by jej opravňovaly do nich zasáhnout. Závěr o vině stěžovatele obecné soudy řádně odůvodnily. Neopomněly přesvědčivě vysvětlit, jakým způsobem hodnotily věrohodnost jednotlivých svědků a jaká zjištění z toho vyvodily. Pakliže obecné soudy vyhodnotily výpovědi svědka Š. a B. jako nevěrohodné, a proto neuvěřily tvrzení obhajoby o autorství zmiňované WhatsAppové komunikace usvědčující stěžovatele ze spáchání stíhaného trestného činu, není Ústavní soud povolán jejich skutková zjištění přehodnocovat, a to již s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti hodnocení provedených důkazů. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, který by byl zjevně patrný z obsahu napadených rozhodnutí, v nynějším případě Ústavní soud neshledal.

Uplatnění zásady in dubio pro reo má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V posuzované věci však soudy neměly po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, čímž naplnily ústavněprávní požadavky na ochranu základních práv stěžovatele jako obžalovaného v trestním řízení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný