Ústavní soud IV.ÚS 2963/25 – Odvolání

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále mělo být porušeno i právo jeho nezletilých dětí vyjádřit se a být slyšen ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy.

Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") vyhověl návrhu vedlejší účastnice, s nímž stěžovatel přípisem ze dne 10. 8. 2025 vyjádřil souhlas, a napadeným rozsudkem rozvedl jejich manželství. Okresní soud vzal za prokázané, že manželství je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno. Vzal rovněž na vědomí, že o poměrech nezletilých dětí pro dobu před rozvodem a po rozvodu uzavřeli rodiče dohodu, kterou okresní soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2024 č. j. 30 P 424/2023-488 schválil. Stěžovatele poučil, že podle § 395 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), není proti jeho rozsudku odvolání přípustné.

Stěžovatel v prvé řadě namítá, že mu byla odepřena možnost odvolacího přezkumu. Okresní soud nepřípustnost odvolání dovodil z § 395 z. ř. s., stěžovatel nicméně uvádí, že společný návrh na rozvod manželství podán nebyl a k návrhu vedlejší účastnice ani nepodmíněně nepřistoupil. Okresnímu soudu sice zaslal "podmíněný souhlas" s návrhem na rozvod, ale výslovně si vyhradil, že se práva na odvolání nevzdává. Dále okresnímu soudu vytýká, že neověřoval skutečnost, zda je či není rozvod manželství v rozporu se zájmem nezletilých dětí. Okresní soud nesouhlasné stanovisko nezletilých dětí k rozvodu nikterak nezohlednil. Takový postup je podle stěžovatele v rozporu nejen s § 755 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ale i čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, čl. 8 Úmluvy nebo judikaturou Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535), ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199) aj.].

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Stěžovatel namítá, že mu byla odepřena možnost podat odvolání. Tvrdí přitom, že společný návrh na rozvod nebyl podán a k návrhu podanému vedlejší účastnicí nepřistoupil. Z přípisu stěžovatele ze dne 10. 8. 2025 nadepsaného jako "Souhlas manžela s návrhem manželky na rozvod manželství", který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, se nicméně podává, že byl srozuměn se situací panujícího kvalifikovaného rozvratu manželství, a ačkoliv za jeho primárního viníka nadále považuje vedlejší účastnici, tak bez ohledu na svá dřívější vyjádření, jakož i vyjádření společných nezletilých dětí, s návrhem vyslovil souhlas. K tomu v přípisu uvedl pouze svůj požadavek, aby důvody jeho souhlasu s návrhem byly uvedeny v odůvodnění rozsudku. Rovněž zdůraznil, že se nevzdává svého práva odvolání. Za daného stavu (rodiči byla uzavřena soudem schválená dohoda o poměrech nezletilých dětí pro dobu před rozvodem a po rozvodu) nelze z hlediska obsahu stěžovatelova přípisu okresnímu soudu vytýkat, že vyšel z toho, že jde o tzv. smluvený rozvod, při němž návrh na rozvod podávají buď oba manželé či se k návrhu na rozvod jednoho manžela druhý manžel připojí, pročež podle § 395 z. ř. s. není proti takovému rozhodnutí odvolání přípustné. Skutečnost, že se stěžovatel nevzdal svého práva na odvolání, nehraje žádnou roli, neboť takové prohlášení přípustnost opravného prostředku založit nemůže.

Namítal-li stěžovatel, že okresní soud nepřihlédl k zájmům nezletilých dětí a nezohlednil jejich nesouhlasné stanovisko k rozvodu manželství, nelze přehlédnout, že sám stěžovatel svůj souhlas s návrhem na rozvod na názor nezletilých dětí nevázal (k tomu viz jeho přípis ze dne 10. 8. 2025). Tuto skutečnost zmiňuje až nyní v ústavní stížnosti. Navíc platí, že zájem dítěte na zachování manželství jeho rodičů nebo zájem na dalším trvání jejich manželství musí být dán zvláštními důvody. Jde o objektivní stav potřeby zachovat v daném případě kvůli dítěti manželství, protože dítě je zjevně v takovém stavu (zejména zdravotním), kdy zachování manželství je nanejvýš potřebné, a to natolik, že jinak dítěti hrozí zvláštní újma. To však zjevně v nyní posuzované věci nenastalo.

Stěžovatelem výše zmiňované nálezy Ústavního soudu se pak míjejí s podstatou věci. V nich Ústavní soud shledal porušení práva nezletilého dítěte na to, aby bylo slyšeno v soudním řízení v situacích, kdy se rozhodovalo ve věci, která se jej bezprostředně týkala (např. řízení o svěření do péče a úprava styku, změně příjmení dítěte nebo omezení osobní svobody). Rozhodnutí o rozvodu mezi takové věci nepatří, neboť se primárně týká toliko manželů.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.