Ústavní soud IV.ÚS 3049/24

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že Krajský soud v Ostravě porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Vedlejší účastník byl zaměstnán u stěžovatelky jako duchovní a obdržel výpověď z pracovního poměru z důvodu organizační změny. U Okresního soudu v Olomouci podal žalobu na určení neplatnosti této výpovědi. Domníval se, že výpověď nebyla učiněna po právu, neboť nebyla doručena řádným způsobem. Další vadu výpovědi viděl v tom, že ji podala k tomu neoprávněná osoba (pomocný biskup, nikoli arcibiskup), a že ji neprojednala eparchiální rada, ačkoli ji projednat správně měla. Vedlejší účastník dále namítal, že výpověď byla pouze účelovým právním jednáním, jehož jediným cílem bylo ho odstranit z vedení brněnské pravoslavné církve. Okresní soud dovodil, že se na tuto věc (kde jde o formální stránku rozvázání pracovního poměru duchovního) nevztahuje výjimka vyplývající z judikatury Ústavního soudu, která omezuje civilní pravomoc obecných soudů v případech vnitřních církevních věcí, a to včetně věcí pracovněprávních (bod 28 rozsudku okresního soudu). Okresní soud shledal námitku ohledně nesprávně zvolené lhůty k náhradnímu doručení jako nedůvodnou, neboť písemnost byla převzata, původní vada se tak zhojila. Dále se prokázalo, že k přijetí potřebné organizační změny došlo (body 30 až 32 tamtéž), že ji projednala eparchiální rada, a že biskup byl řádně zmocněn plnou mocí vydanou arcibiskupem (bod 33 tamtéž). Okresní soud tak žalobu zamítl (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 52,5 tis. Kč (výrok II).

Krajský soud k odvolání stěžovatele usnesením zrušil rozsudek okresního soudu, řízení zastavil (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (ústavní stížností napadený výrok II). V dané věci totiž nemají obecné soudy civilní pravomoc (body 7 až 10 usnesení krajského soudu). O přiznání náhrady nákladů řízení rozhodl podle § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, protože ani jeden z účastníků procesně nezavinil, že řízení bylo zastaveno (bod 11 tamtéž). Proti usnesení krajského soudu nepodal ani jeden účastník dovolání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se jen bránila proti žalobě, a že již ve vyjádření k žalobě namítala nedostatek civilní pravomoci obecných soudů. Výrok o nákladech řízení proto považuje za nespravedlivý a neústavní, neboť náklady vynaložila na obranu proti neopodstatněné žalobě. Zastavení procesně zavinil vedlejší účastník. Napadený výrok je v extrémním rozporu s výsledkem řízení a krajský soud měl povinnost přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Ústavní soud připomíná, že do rozhodování o nákladech řízení zasahuje jen výjimečně, typicky pokud postup obecných soudů vykazuje prvky libovůle či svévole. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší vykládat právo podústavní [srov. např. nálezy ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), část III a tam citovaná judikatura či ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 549/06 (N 213/43 SbNU 381)].

Při hodnocení zavinění při zastavení řízení pro nedostatek jeho podmínek je třeba vážit, zda účastník věděl nebo vědět měl a mohl, že řízení bude zastaveno [srov. nález ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 133/24, bod 21]. Otázka (nedostatku) pravomoci přitom může být někdy složitá a stěží lze po účastníkovi řízení striktně vyžadovat, aby vždy předem tušil, zda bude řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastaveno [srov. nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120), bod 28].

V nynějším případě nešlo o svévolnou žalobu, v níž by bylo od počátku jasné, že civilní soudy pravomoc nemají. To ostatně plyne z odlišného postupu okresního soudu a krajského soudu. Závěr krajského soudu, který dovodil, že zastavení řízení nelze klást za vinu ani jednomu z účastníků a náhradu nákladů řízení proto nikomu nepřiznal, není v tomto ohledu svévolný a tedy neústavní; jeho zákonnost přitom Ústavní soud nehodnotí.

Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].