Ústavní soud IV.ÚS 3322/23

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy žalobou domáhal nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka řízení N. T. s vydáním předmětu úschovy - částky 1 067 000 Kč, která byla přijata do úschovy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 Sd 21/2018 stěžovateli. Obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2022 tento souhlas nahradil (výrok I), rozhodl o odměně opatrovníka vedlejšího účastníka (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok III).

Proti výrokům I a II rozhodnutí soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že se žaloba o nahrazení souhlasu zamítá (výrok I). Opatrovníkovi vedlejšího účastníka přiznal odměnu ve výši 31 169,60 Kč (výrok II), stěžovateli uložil povinnost nahradit náhradu státu náklady vedlejšího účastníka (výrok III) a povinnost zaplatit státu poplatek z odvolání (výrok IV). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 odmítl, neboť podle názoru dovolacího soudu rozhodnutí městského soudu na řešení jím předestřených otázek hmotného práva nezávisí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud při rozhodování o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy vycházel pouze z povinnosti stěžovatele - jako žalobce - tvrdit a dokazovat existenci jeho nároku na vydání peněz ze soudní úschovy. Podle jeho názoru měl přitom soud požadovat, aby existenci svého nároku tvrdil a dokazoval i vedlejší účastník řízení. Tyto námitky směřují i proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, který svým rozhodnutím tuto argumentaci městského soudu potvrdil.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s odůvodněním rozhodnutí obecných soudů a nesouhlasí se způsobem, jak tyto soudy aplikovaly podústavní právo. Ústavní soud ovšem není dalším článkem v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem není přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [k tomu např. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18 (N 147/95 SbNU 272), bod 25].

Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník měl, stejně jako on, tvrdit a prokazovat své právo k předmětu úschovy. Ústavní soud v tomto směru uvádí, že stěžovatel se míjí s obsahem napadených rozhodnutí, když z obou napadených rozhodnutí vyplývá, že městský soud měl vlastnické právo vedlejšího účastníka k předmětu úschovy za jednoznačně prokázané (srov. bod 19 napadeného rozsudku městského soudu, jakož i třetí odstavec na str. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Za této situace nelze než přisvědčit postupu obecných soudů, které žalobě stěžovatele nevyhověly, neboť on své právo k předmětu úschovy neprokázal. Městský soud své rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnil. Zjistil, že právo stěžovatele na nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka s vydáním předmětu úschovy není založeno, a proto žalobu zamítl (srov. body 15 až 18 napadeného rozsudku městského soudu). Ústavní soud přitom pro stručnost na tyto závěry odkazuje. Shrnuto, Ústavní soud konstatuje, že v rozsahu námitek směřujících proti rozhodnutí městského soudu představuje ústavní stížnost návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel napadá ústavní stížností rovněž usnesení Nejvyššího soudu. Omezuje se ovšem toliko na konstatování, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že "při svém rozhodování prakticky [jen] přejal argumentaci Městského soudu v Praze" a námitky směřující proti rozhodnutí městského soudu tedy platí i proti napadenému rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud proto uzavírá, že i v rozsahu těchto námitek je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným, neboť k němu stěžovatel bližší argumentaci neuvádí.

Na základě výše uvedeného byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].