Ústavní soud IV.ÚS 3343/21 – Podvod

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení (dále jen "policejní orgán"), je prováděno podle § 158 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, prověřování v trestní věci vedené pod č. j. KRPA-419654/TČ-2017-000094, a to pro podezření z trestných činů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku pro skutek spočívající (zkráceně uvedeno) v podvodném vylákávání finančních prostředků od různých osob pod nepravdivou záminkou údajně výhodné investice, které jsou pak následně převáděny prostřednictvím účtů vedených v České republice na další účty v České republice i v zahraničí, a to bez reálné ekonomické podstaty, za účelem zastření jejich původu a jejich následné legalizace. Dílčí deliktní jednání bylo původně prověřováno policejním orgánem Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, pod č. j. KRPA-514124-106/TČ-2016-001393, a následně byla věc předána ke konání společného řízení shora specifikovanému policejnímu orgánu.

V rámci uvedených řízení byly v průběhu prověřování zajištěny rozhodnutími policejních orgánů podle § 79a odst. 1 trestního řádu finanční prostředky na účtech vedených pro stěžovatelku a obchodní společnosti Crowd Estate, s. r. o., a TRUST ASSET MANAGMENT LIMITED a B2G, s. r. o. Na základě výsledků prověřování rozhodl policejní orgán v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 81a trestního řádu ve spojení s § 80 odst. 1, věty třetí, trestního řádu o uložení finančních prostředků zajištěných v průběhu prověřování podle § 79a odst. 1 trestního řádu, podrobně specifikovaných ve výrokové části předmětného usnesení, do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"), neboť těchto finančních prostředků již nebylo k dalšímu řízení třeba, nepřicházelo v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání a zároveň existovaly pochybnosti o právu k těmto finančním prostředkům, když právo k nim přisvědčuje více osobám.

Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství) napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítlo podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k nepřípustnému zásahu do jejího vlastnického práva a rovněž k porušení práva na spravedlivý proces. Má za to, že z hlediska právních důsledků převodu peněžních prostředků došlo postupem policejního orgánu a městského státního zastupitelství k neoprávněné dispozici s jejím vlastnickým právem k nehmotné věci - pohledávce vůči České spořitelně, a. s., na vydání peněžních prostředků z jejích bankovních účtů, a to způsobem zániku této nehmotné věci. Je přesvědčena, že na základě provedeného zajištění finančních prostředků na bankovních účtech podle § 79a trestního řádu byla omezena v nakládání se svou pohledávkou vůči bance (bance bylo uloženo na základě její dispozice jako majitelky účtu neprovádět žádné převody), avšak i nadále zůstala výlučným vlastníkem těchto pohledávek. Výsledkem je podle ní její vyvlastnění bez příslušného zákonného zmocnění. Je podle ní zřejmé, že za situace, kdy zajištění podle § 79a trestního řádu není nadále třeba, může policejní orgán činit své úkony pouze ve vztahu k totožnému předmětu zajištění, tj. v konkrétním případě dispozičnímu oprávnění majitele účtu k pohledávce vůči bance. Rozhodnutí o uložení předmětných finančních prostředků do úschovy obvodního soudu je proto podle jejího mínění nezákonné a usnesení městského státního zastupitelství považuje rovněž za nedostatečně odůvodněné, k čemuž odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající požadavku na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.

Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Z tohoto pohledu nabývá v nyní posuzované věci zásadního významu zjištění, že stěžovatelka netvrdila ani neprokázala, že by před podáním ústavní stížnosti podala podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně jejích práv [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623), usnesení sp. zn. I. ÚS 34/19 ze dne 14. 2. 2019 aj.]. Citované ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Stěžovatelka tedy měla možnost přezkumu postupu státního zástupce městského státního zastupitelství v rámci instančního dohledu ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze. Této možnosti však podle informací obsažených v ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutích nevyužila.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatelku fakticky nijak neomezuje a nic jí nebrání v tom, aby proti meritornímu rozhodnutí ve věci podala případně novou ústavní stížnost, bude-li mít za to, že v řízení nebyl jí tvrzený stav protiústavnosti napraven.

Nevyčerpání procesního prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustnou, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.