IV.ÚS 3386/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3386/25 ze dne 1. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Viktorem Kolmačkou, Ph.D., advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, 2) Ing. Jiřího Písaříka, zastoupeného JUDr. Dominikem Skočovským, Ph.D., advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, a 3) Hany Písaříkové, zastoupené JUDr. Markétou Mlčkovský Millerovou, LL.M., advokátkou, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2025 č. j. 27 Cdo 3435/2024-2189, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2022 č. j. 7 Cmo 229/2020-1784, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2020 č. j. 73 Cm 214/2014-589 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2019 č. j. 7 Cmo 281/2017-430, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jaroslava Brože, MJur., sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Posuzovaná věc se týká sporu o 10% podíl v první stěžovatelce. Druhý stěžovatel se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal vůči první stěžovatelce, třetí stěžovatelce (své manželce, podíl spadal do jejich společného jmění manželů) a v záhlaví označenému dlužníkovi (jež se v roce 2019 dostal do insolvence a na jeho stranu v řízení vstoupil insolvenční správce - vedlejší účastník) určení, že třetí stěžovatelka je vlastníkem podílu ve výši 10 % odpovídajícího vkladu ve výši 40 000 Kč v první stěžovatelce. Městský soud ve svém původním - prvním - rozsudku určil, že třetí stěžovatelka je vlastníkem podílu v první stěžovatelce. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil první rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 2. Městský soud následně dalším (v pořadí druhým) rozsudkem opět určil, že třetí stěžovatelka je vlastníkem podílu. Zjistil, že třetí stěžovatelka a dlužník uzavřeli roku 2012 smlouvu o smlouvě budoucí, ve které sjednali, že třetí stěžovatelka uzavře s dlužníkem smlouvu v ujednaném znění, jejímž předmětem bude převod 10% podílu odpovídajícího vkladu ve výši 40 000 Kč v první stěžovatelce za kupní cenu ve výši 1 Kč. Oprávnění dlužníka požadovat uzavření budoucí smlouvy bylo vázáno na tři podmínky. Zaprvé, že dlužník a uvedené společnosti dlužníka budou získávat nové klienty pouze pro první stěžovatelku, zadruhé, že za stanovenou dobu získají stanovené množství nových klientů, a zatřetí, že valná hromada první stěžovatelky schválí rozdělení podílu třetí stěžovatelky a udělí souhlas k převodu takto rozděleného 10% podílu. Dlužník ke konci roku 2013 vyzval třetí stěžovatelku k uzavření realizační smlouvy, ta to ale odmítla, neboť dlužník údajně nesplnil stanovené podmínky. Třetí stěžovatelka však i přesto roku 2014 uzavřela s dlužníkem smlouvu o převodu podílu (která byla do obsahu shodná s realizační smlouvu budoucí podle smlouvy o smlouvě budoucí z roku 2012) a za 1 Kč na něj převedla podíl. K převodu byl nutný souhlas druhého stěžovatele jakožto manžela třetí stěžovatelky. Ten ale udělil souhlas jen k budoucí smlouvě vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí. Smlouva z roku 2014 ale není realizační smlouvou ze smlouvy o smlouvě budoucí, protože uzavření realizační smlouvy třetí stěžovatelka odmítla pro nesplnění stanovených podmínek. Pozdější jednání nelze chápat jako přijetí tohoto návrhu, ale jako nový návrh smlouvy, k čemuž nedal druhý stěžovatel jako manžel souhlas. Smlouva z roku 2014 je také neplatná z důvodu bezprávných výhružek ze strany dlužníka a též kvůli jeho nevděčnému chování, kvůli kterému třetí stěžovatelka od darovací smlouvy odstoupila. 3. Vrchní soud k odvolání dlužníka a vedlejšího účastníka změnil rozsudek městského soudu tak, že se zamítá žaloba na určení, že třetí stěžovatelka je vlastníkem 10 % podílu v první stěžovatelce. Druhý stěžovatel prokazatelně udělil svůj souhlas se smlouvou o smlouvě budoucí z roku 2012 i se smlouvou o převodu podílu z roku 2014, a to přinejmenším konkludentně. Námitka druhého stěžovatele o neplatnosti smlouvy o převodu podílu z roku 2014 založená na údajných bezprávných výhružkách je ryze účelová. Nelze přisvědčit ani účelové a neprokázané námitce, že k uzavření smlouvy z roku 2014 došlo díky nepoctivému jednání ze strany dlužníka, který se měl svým jednáním snažit dovodit zdání, že splnil všechny podmínky stanovené ve smlouvě o smlouvě budoucí. Třetí stěžovatelka taktéž nebyla při uzavření žádné ze smluv v omylu a druhý stěžovatel neprokázal opak. Smlouva z roku 2014 není smlouvu darovací, nemohlo proto dojít k odstoupení pro nevděk. Smlouva byla úplatná, úplatu představovalo zprostředkování určitého množství obchodů. Vrchní soud uzavřel, že není naplněn žádný z důvodů neplatnosti smlouvy z roku 2012 a ani smlouvy z roku 2014 tvrzených druhým stěžovatelem. Ani jedna smlouva proto není neplatná a dlužník se stal v roce 2014 vlastníkem podílu ve výši 10 % v první stěžovatelce, a je tudíž vyloučeno, aby vlastníkem tohoto podílu zůstala třetí stěžovatelka. Žaloba druhého stěžovatele je proto zcela nedůvodná a je namístě ji zamítnout. Druhý stěžovatel a třetí stěžovatelka jednají zjevně protiprávně v procesní shodě a ke škodě dlužníka a jeho věřitelů se snaží dovolat uměle vytvořených námitek, z nichž některé jsou i rozporné. 4. Proti rozsudku podali dovolání všichni stěžovatelé. Nejvyšší soud dovolání druhého stěžovatele zamítl a dovolání první stěžovatelky a třetí stěžovatelky odmítl pro subjektivní nepřípustnost (ve sporném řízení vystupovaly na straně žalovaného dlužníka, kterému vrchní soud vyhověl a nemohla jim proto vzniknout procesní újma). Co se týče druhého stěžovatele, jeho dovolání nečinila přípustným většina otázek, protože tyto otázky buď nemohly činit výkladové potíže, vrchní soud na nich svůj rozsudek nezaložil, anebo se při jejich řešení neodchýlil od judikatury. Přípustnost dovolání však založily tři otázky, které Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud v těchto souvislostech neřešil. Původní nabídka na uzavření smlouvy zanikla, protože ji třetí stěžovatelka odmítla. Učinila však nabídku novou, neboť původní dlužníkem zaslaný návrh smlouvy o převodu podílu podepsala, nechala svůj podpis legalizovat a zaslala smlouvu zpět dlužníkovi, který se bezprostředně po jejím doručení začal chovat jako společník. Z toho lze dovodit, že dlužník nabídku konkludentně přijal. 5. Platnosti smlouvy z roku 2014 není na překážku ani požadavek na legalizaci podpisu, protože dlužník nechal svůj podpis legalizovat již na původní nabídce (na původním návrhu smlouvy, který stěžovatelka později podepsala a svůj podpis nechala legalizovat, načež ho zaslala zpět dlužníkovi). Vzhledem k okolnostem věci a smyslu a účelu zákonné úpravy by bylo přepjatě formalistické setrvat na názoru, že byl dlužník povinen opětovně podepsat smlouvu a nechat tento podpis legalizovat. Byť k legalizaci podpisu došlo ještě před započetím kontraktačního procesu, je tím vzhledem k okolnostem případu naplněn požadavek na legalizaci podpisu a pro převod podílu stačilo, že se dlužník podle nabídky třetí stěžovatelky zachoval. Dovodil-li vrchní soud, že třetí stěžovatelka a dlužník uzavřeli smlouvu o převodu podílu, je toto právní posouzení ve výsledku správné. Nejvyšší soud přezkoumal i tvrzené vady řízení a dospěl k závěru, že rozsudek vrchního soudu není nepřezkoumatelný. Nebylo ani porušeno právo na zákonného soudce, řízení pro první stěžovatelku rovněž nebylo skončeno a správně se s ní i nadále jednalo a vrchní soud nepochybil ani tím, že nevyčkal na výsledky řízení o intervenční žalobě, neboť se to na věci nijak neprojevilo. II. Argumentace stěžovatelů 6. První stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že v řízení vystupovala jako samostatný společník v rozepři na straně žalované podle § 91 odst. 1 občanského soudního řádu. Původní rozsudek městského soudu nenapadla odvoláním, řízení proti ní proto mělo skončit podle § 206 odst. 2 občanského soudního řádu, což vyplývá jak ze zákona, tak i z judikatury. Tím, že s ní civilní soudy dále jednaly a považovaly ji za nerozlučného společníka, porušily její práva na spravedlivý proces a autonomii vůle. Civilní soudy jí svévolně oktrojovaly procesní postavení, donutily ji v řízení setrvat a znemožnily ji prosazovat vlastní procesní strategii. Její věc tím skončila jinak, než jak skončit měla. 7. Nejvyšší soud pochybil tím, že tuto její námitku nereflektoval a nesprávně se vypořádal s jejími argumenty. Svévolně odmítl přihlédnout k vadě