IV.ÚS 3704/19

Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením v řízení o návrhu na jmenování předsedajícího rozhodce, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 103/2018, rozhodl o námitce vznesené stěžovatelkou tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Argument stěžovatelky usnesením vrchního soudu č. j. Ncp 1237/2015-92 ze dne 7. 10. 2015 vrchní soud odmítl jako ojedinělý exces vybočující z jinak ustálené rozhodovací praxe. Ve věci je podle vrchního soudu zjevné, že nárokovaná náhrada škody má právní základ ve smlouvě o koupi cenných papírů - o věcné příslušnosti krajských soudů není důvod pochybovat.

Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení jejího práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vrchní soud se podle ní zásadním způsobem odchýlil od své předchozí judikatury, čímž porušil princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka se v rozhodčím řízení domáhá náhrady škody a smluvní pokuty za porušení předkupního práva ze smlouvy o koupi cenných papírů. Předmětem rozhodčího řízení tak nejsou akcie jako investiční nástroj, ale porušení předkupního práva a z toho plynoucí povinnost protistrany k náhradě škody; proto je v souladu s § 9 o. s. ř. dána věcná příslušnost soudů okresních. Vrchní soud ve dvou skutkově totožných věcech při aplikaci téže právní úpravy rozhodl opačně. Jedno ze soudních řízení o návrhu stěžovatelky je tak nevyhnutelně vedeno před věcně nepříslušným soudem, což představuje závažnou a nezhojitelnou procesní vadu se závažnými dopady do práv stěžovatelky [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455)]. V důsledku napadeného rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ohrožena také soudní ochrana práv stěžovatelky v paralelně probíhající řadě dalších soudních řízení, založených na témže skutkovém základě; dále stěžovatelka podrobně rozvádí nedostatky soudního řízení o meritu věci.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1490/18 ze dne 2. 4. 2019 nebo sp. zn. IV. ÚS 2499/15 (N 172/82 SbNU 677) ze dne 13. 3. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]; je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost má jako prostředek ochrany základních práv a svobod subsidiární charakter a při jejím posouzení je Ústavní soud veden principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci jako poslední a nejzazší ochránce ústavnosti, neboť základní práva a svobody jsou podle čl. 4 Ústavy pod ochranou celé moci soudní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)].

Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud nepřípustně stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatelka poukazuje na nejednotnost rozhodovací praxe vrchního soudu. Odkazuje přitom na dřívější rozhodnutí vrchního soudu, jež není předmětem přezkumu Ústavního soudu (a v minulosti ani nebylo) a které věcnou příslušnost posuzuje odlišně. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchního soudu je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 626/19 ze dne 29. 10. 2019, bod 11), nikoli Ústavní soud, který nadto uvádí, že ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci.

Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud napadené usnesení srozumitelně a adekvátně odůvodnil. Ústavní soud neshledal nedostatky, které jej v minulosti vedly k vydání zrušujícího nálezu [srov. např. stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 904/08 a další).

Stěžovatelka namítá konkrétní porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v řízení o meritu věci, v této fázi nicméně Ústavnímu soudu nepřísluší se jejími námitkami zabývat; v budoucnu není stěžovatelce odepřena možnost brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí. Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu podle § 104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011).

S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo rámec pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti krajských soudů a Ústavní soud jeho postup za svévolný nepovažuje.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.