IV.ÚS 390/11

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem ze dne 28. 7. 2010 č. j. 1 Nc 116/2010-16 Okresní soud v Písku svěřil jeho nezletilého syna M. F. do výchovy jeho matce O. F., určil mu povinnost platit výživné na jeho syna a uložil mu ve výroku III. tohoto rozsudku zaplatit matce nedoplatek na výživném vzniklý zvýšením výživného od 1. 1. 2010 do 26. 10. 2010 ve výši 42.000,- Kč do osmi měsíců od právní moci rozsudku o rozvodu manželství. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2010 č. j. 6 Co 2285/2010-48 ve výroku I. rozsudku ponechal stejnou výši nedoplatku na výživném a pouze upravil způsob úhrady nedoplatku po měsíčních splátkách ve výši 3.000,- Kč splatných spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že za období od 1. 1. 2010 do 28. 7. 2010, kdy nežil se synem a jeho matkou ve společné domácnosti, ale hradil veškeré platby spojené s domem ve výši 11.063,- Kč měsíčně, nezapočetly tyto platby do nedoplatku na výživném. Stěžovatel tak výživu svého syna v uvedeném období fakticky hradil naplňováním jeho potřeb bydlení. I v případě odečtení hypotéky a splátky úvěru stěžovatel vynakládal na provoz domácnosti celkem 4.760,- Kč měsíčně. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo stěžovateli uloženo platit nedoplatek výživného dvakrát, přičemž odvolací soud svůj rozsudek podle názoru stěžovatele ani řádně neodůvodnil. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem předmětné body výroku napadených rozhodnutí obecných soudů, ukládající mu uhradit ještě jednou nedoplatek výživného, zrušil a současně žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vykonatelnost uvedených bodů výroku ústavní stížností napadených rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje matematickou kalkulací dřívějších plateb a tvrdí, že je mu napadenými rozhodnutími obecných soudů uloženo platit nedoplatek na výživném podruhé. Ústavní soud v této souvislosti s odkazem na ustálenou judikaturu připomíná, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů, uváděly v život jejich aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by měla napravovat stěžovatelem tvrzená pochybení, tedy v daném případě přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů o případném zápočtu již dříve učiněných plateb na nedoplatek výživného. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se interpretací a aplikací relevantních hmotněprávních ustanovení zákona o rodině a Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a správnost interpretace a aplikace (hmotných či procesních) ustanovení zákona obecnými soudy je omezená, přičemž zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41).

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadených rozhodnutí. Jak plyne z napadených rozhodnutí nalézacího a zejména odvolacího soudu, provedly soudy obou stupňů všechny nezbytné důkazy pro rozhodnutí, náležitě je zhodnotily ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. a na jejich základě učinily právní závěry, které v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Stěžovatelova argumentace při polemice s učiněnými právními závěry obecných soudů nepřekročila rámec podústavního práva a Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí zakládala stěžovatelem vyvozované nepřípustné ústavněprávní konsekvence. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo práva na soudní ochranu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho ústavně zaručených základních práv, nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že tento k ústavní stížnosti akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.