IV.ÚS 393/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 393/26 ze dne 8. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VELKÁ PECKA s. r. o., sídlem Karolinská 654/2, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2025 č. j. 22 Ads 168/2025-51 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2025 č. j. 3 Ad 6/2024-151, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 16 a 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatelka rovněž namítá porušení čl. 56 Smlouvy o fungování EU garantujícího volný pohyb služeb. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Oblastní inspektorát práce pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 14. 6. 2023 č. j. 16207/3.30/22-12 uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, spočívajícím v umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1 téhož zákona přepravcům spolupracujícím se stěžovatelkou na základě rámcových smluv o přepravě. Za spáchání přestupku uložil oblastní inspektorát stěžovatelce pokutu ve výši 2 500 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení v částce 1 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 11. 3. 2024 č. j. 7957/1.30/23-4 odvolání stěžovatelky zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil s dílčí formulační úpravou výroku. 3. Žalobu stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění konstatoval, že správní spis poskytuje dostatečnou oporu pro závěry správních orgánů o naplnění všech kumulativních znaků závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. Přepravci vykonávali kurýrní činnost osobně a soustavně, jménem stěžovatelky a podle pokynů stěžovatelky zakotvených v rámcových smlouvách vynucovaných rozsáhlým systémem smluvních pokut. Možnost využití vlastního vozidla nebo subdodavatele soud označil za spíše formální, neboť sami přepravci uváděli, že těchto možností fakticky nevyužívali. K otázce ekonomické závislosti městský soud poukázal na to, že fakturované částky u většiny přepravců dosahovaly výše průměrné mzdy, v některých případech ji i násobně převyšovaly (kurýři tak byli na stěžovatelce závislí). Soud dále zdůraznil, že přepravci se zákazníkům jevili jako zaměstnanci stěžovatelky, neboť využívali automobily s logem Rohlík.cz a hlásili se SMS zprávou s názvem tohoto e-shopu. 4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Přisvědčil závěrům městského soudu o naplnění znaků závislé práce. Konstatoval, že definiční znaky závislé práce vyplývají z § 2 odst. 1 zákoníku práce a musejí být prokázány kumulativně, přičemž správní orgány i městský soud tomuto požadavku dostály na podkladě dostatečných skutkových zjištění. K námitce smluvní svobody a práva na svobodné podnikání Nejvyšší správní soud uvedl, že pro posouzení věci je rozhodná faktická povaha vztahu, nikoli jeho formální smluvní základ. Stěžovatelka se proto nemůže dovolávat ústavně zaručené smluvní svobody, obchází-li prostřednictvím obchodněprávních smluv kogentní pracovněprávní úpravu. Argumentaci opřenou o usnesení Soudního dvora EU (SDEU) ze dne 22. 4. 2020 ve věci C-692/19, Yodel Delivery Network, Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípadnou pro odlišnost skutkových okolností. Odmítl rovněž námitku, že městský soud byl povinen zkoumat, zda uzavření obchodní smlouvy namísto pracovní smlouvy bylo pro přepravce poškozující už proto, že takové hodnocení nebylo pro posouzení věci podstatné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že přepravci vykonávali svou činnost jako skuteční podnikatelé na základě obchodněprávních rámcových smluv o přepravě, přičemž nebyl naplněn žádný ze znaků závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. Přepravci si svobodně volili dny, počet rozvozových kol a rozsah poskytovaných služeb, mohli souběžně pracovat pro přímé konkurenty stěžovatelky (což někteří prokazatelně činili), nebyli povinni zakázky přijímat, ani je plnit osobně; v některých případech přepravci po dobu i několika po sobě jdoucích měsíců pro stěžovatelku vůbec nefakturovali. Žádná ze stran smluvního vztahu si navíc uzavření pracovní smlouvy nepřála. Nucené překvalifikování vztahu na závislou práci by přepravce prokazatelně poškodilo, neboť by znamenalo ztrátu flexibility a ekonomické samostatnosti. 6. Stěžovatelka dále namítá, že správní soudy aplikovaly formalistický výklad závislé práce a naopak nezohlednily, že posuzovaná přepravní činnost představuje tzv. obojetnou činnost, u níž judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. 2. 2018 č. j. 2 Afs 84/2017-35) vyžaduje prioritní respektování autonomie vůle smluvních stran, zohledňující perspektivu osoby, která práci vykonává. Závěry nyní napadených rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. II. ÚS 69/03, který za totožné výchozí situace (obojetná činnost, smluvní volnost, absence nátlaku) preferoval autonomii vůle smluvních stran. 7. Tím, že soudy nepřipustily některé stěžovatelkou navržené důkazy, např. vyjádření kurýrů (přepravců), a nevypořádaly se s argumentací o absenci poškozujícího efektu pro přepravce a o možnosti přepravců pracovat pro konkurenty, porušily její právo na spravedlivý proces. 8. Dále bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce, neboť Nejvyšší správní soud jako soud poslední instance nepoložil SDEU předběžnou otázku. Stěžovatelka odkazuje na usnesení SDEU ve věci Yodel Delivery Network a tvrdí, že Nejvyšší správní soud nesprávně vyloučil existenci eventuálního přeshraničního prvku. Správné posouzení věci z pohledu práva EU je zásadní i s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024, o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy, jejíž samotná existence potvrzuje, že daná problematika nebyla a není v unijním právu dosud jednoznačně vyřešena. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal. 10. Stěžovatelka z velké části opakuje námitky, které uplatňovala již v předchozích fázích správního a soudního řízení, přičemž správní soudy, jejichž rozhodnutí stěžovatelka nyní napadá, se s argumenty stěžovatelky důkladně vypořádaly. Stěžovatelka se snaží pomocí řady kritérií opětovně prokázat, že postavení kurýrů, kteří pro stěžovatelku pracují, nenaplňuje znaky závislé činnosti, tj. pracovněprávního (zaměstnaneckého) poměru. Byť stěžovatelka vychází z kritérií vyplývajících z rozhodovací praxe Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i SDEU, skutkové okolnosti v její věci jsou odlišné od skutkových okolností odkazované judikatury. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že mnohá kritéria, která mají svědčit pro závěr o podnikatelské (samostatné) činnosti přepravců (kurýrů) jakožto dodavatelů, jsou naplňována pouze formálně. Ústavní soud pro stručnost odkazuje na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž neshledává neústavní pochybení. Městský soud dostatečně zdůvodnil, proč se stěžovatelka dopustila přestupku, když umožnila výkon nelegální práce osmi kurýrům. Ačkoli vykonávali činnost jako osoby samostatně výdělečně činné na základě formálního obchodněprávního vztahu, jejich činnost byla vykonávána osobně, soustavně, jménem stěžovatelky, podle jejích pokynů a v podřízeném vztahu vůči ní. Ústavní soud připomíná, že do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje pouze tehdy, jestliže by aplikace práva v dané věci byla neústavní (takto již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03). 11. Pro ústavní přezkum je navíc podstatné, že při posuzování znaků závislé práce je nutno vycházet z konk