IV.ÚS 421/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 421/25 ze dne 19. 3. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní společnosti IDEA-REAL, spol. s r.o., sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 24 Cdo 671/2024-1584, 24 Cdo 675/2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Pavla Městky, 2. Jiřího Skotala a 3. Marjany Markové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. První vedlejší účastník (žalobce) se proti stěžovatelce (první žalované) a druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi (druhému a třetímu žalovanému) domáhal určení vlastnického práva k celkem devíti jednotkám (bytům, garážím, dílnám) nacházejícím se v domě, který je blíže specifikovaný v žalobě (dále jen "jednotky"). Jednotky prodal první vedlejší účastník stěžovatelce kupní smlouvou ze dne 13. 7. 2012, která však podle jeho tvrzení byla absolutně neplatná. 3. Rozhodování ve věci samé předcházelo posuzování, zde je s ohledem na existenci rozhodčí doložky pojaté do kupní smlouvy dána pravomoc soudů věc rozhodnout. 4. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 9. 3. 2016 č. j. 5 C 255/2015-282 řízení z důvodu vyloučení soudní jurisdikce zastavil. K odvolání prvního vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 13. 6. 2016 č. j. 15 Co 238/2016-354 usnesení okresního soudu změnil tak, že se řízení nezastavuje. Krajský soud uvedl, že v době před uzavřením kupní smlouvy byl první vedlejší účastník ve výrazné finanční tísni a nemovitosti oceněné částkou téměř 10 milionů Kč byly prodány za zlomek této částky (600 000 Kč), aniž by první vedlejší účastník tuto částku obdržel. Uzavřel proto, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná a soudy tak mají pravomoc věc rozhodnout. Nejvyšší soud posléze usnesením ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 33 Cdo 5411/2016 dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že první vedlejší účastník uzavíral kupní smlouvu v tísni a jeho vůle se utvářela pod tlakem okolností nesvobodně, neboť konečný výsledek, k němuž směřovala kupní smlouva (její účel), odporoval jeho vlastnímu zájmu získat finanční prostředky nejen na umoření dluhů, ale i pro budoucí uspořádání svých poměrů. První vedlejší účastník jednající v tísni přistoupil k uzavření smlouvy sice formálně právně bezvadné, avšak pro něj nevýhodné. 5. Po vyřešení otázky pravomoci soudů okresní soud v pořadí prvním rozsudkem ze dne 20. 1. 2020 č. j. 5 C 255/2015-968, který byl potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 7. 2020 č. j. 15 Co 118/2020-1041, žalobu v celém rozsahu zamítl. K dovolání prvního vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2021 sp. zn. 24 Cdo 411/2021 zamítavé rozsudky krajského i okresního soudu zrušil. Věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že je třeba respektovat Nejvyšším soudem aprobovaný závěr, že první vedlejší účastník přistoupil ke kupní smlouvě v tísni, a v návaznosti na to posoudit neplatnost kupní smlouvy z důvodu hrubého nepoměru plnění nebo případně posoudit znaky tzv. lichevní smlouvy. 6. Okresní soud následně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 5. 2023 č. j. 5 C 255/2015-1439 určil, že první vedlejší účastník je vlastníkem jednotek č. 1 a 8 [výrok I bod 1 písm. a) a b)] a jednotek č. 3 až 7 a 9 [výrok I bod 2 písm. a) až f)]. Žalobu ohledně jednotky č. 2 ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi (druhému žalovanému) zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). 7. K odvolání stěžovatelky a třetí vedlejší účastnice krajský soud rovněž v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 10. 2023 č. j. 15 Co 239/2023-1507 změnil částečně vyhovující rozsudek okresního soudu ve výroku I bod 1 písm. a) a b) tak, že žalobu zamítl i ohledně jednotek č. 1 a 8 ve vztahu ke třetí vedlejší účastnici (třetí žalované), na níž byly převedeny stěžovatelkou. Vůči vyhovujícímu výroku I bod 2 písm. a) až f) ohledně jednotek č. 3 až 7 a 9, jakož i vůči výroku III o náhradě nákladů řízení, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III) a náhradě nákladů před soudy obou stupňů mezi prvním a třetí vedlejší účastnicí (výrok IV). Pro rozhodnutí bylo podstatné posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 13. 7. 2012, kterou první vedlejší účastník prodal nemovitosti za kupní cenu 600 000 Kč stěžovatelce. Krajský soud dovodil, že první vedlejší účastník uzavřel kupní smlouvu ve stavu ekonomické tísně, ve zjevně nevýhodném poměru vzájemných práv a povinností, a proto ji posoudil pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jako absolutně neplatnou. 8. Dovolání prvního vedlejšího účastníka a stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustná. Konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu nezáviselo na vyřešení stěžovatelkou nastolené otázky, zda při stanovení obvyklé ceny (nemovité) věci je třeba zohlednit existenci právních závad spočívajících v existenci zástavních práv váznoucích na posuzované nemovitosti. Uvedl, že krajský soud postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 411/2021. Svůj závěr o neplatnosti kupní smlouvy nezaložil na prostém porovnání sjednané ceny a ceny obvyklé. Shledal-li krajský soud při komplexním posouzení okolností věci celý obsah kupní smlouvy jako výrazně jednostranný, a to ve prospěch stěžovatelky, nebylo jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023 sp. zn. 33 ICdo 69/2022). Přípustnost dovolání nemohla založit ani druhá dovolací námitka stěžovatelky, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně naplnění znaků lichvy. K dovolání prvního vedlejšího účastníka Nejvyšší soud konstatoval, že navzdory tvrzení prvního vedlejšího účastníka se soudy při posuzování dobré víry nabyvatele při uzavírání kupní smlouvy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Konkrétně odkázal např. na rozsudek ze dne 7. 4. 2021 sp. zn. 24 Cdo 221/2021. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu (i soudům nižších stupňů), že ignorovaly její argumentaci, že sjednaná kupní cena odpovídala hodnotě věcí, neboť zohledňovala i existenci právních závad (v podobě zástavních práv) váznoucích na nich, jakož i výši pohledávky zajištěné zástavním právem. Nejvyšší soud se rovněž odchýlil od judikatury zmiňované stěžovatelkou, resp. nikterak nevysvětlil, z jakých důvodů se od ní odchýlil. Podle stěžovatelky nebylo vzájemné plnění vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi v nevýhodném nepoměru, který by měl znaky lichvy. Poukazuje na ekonomické aspekty transakce, kdy první vedlejší účastník měl čistý majetkový prospěch dosahující 6,75 milionů Kč, a to v podobě úhrady jeho dluhů a stěžovatelka o nemovitosti přišla, jakož i na skutečnost, že první vedlejší účastník měl možnost si nemovitosti odkoupit od stěžovatelky za podmínky zaplacení jí uhrazených dluhů. Dále uvádí, že první vedlejší účastník byl při sjednávání kupní smlouvy zastoupen advokátem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 12. Ú