IV.ÚS 452/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 452/26 ze dne 5. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Kulky st. a Ivy Hampelové, zastoupených Mgr. Martinem Vlkem, advokátem, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 26 Cdo 2355/2025-200, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2025 č. j. 26 Co 74/2025-144 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 6 C 190/2023-85, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Jiřího Kulky ml., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, byl porušen princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a byly překročeny meze uplatňování státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Vedlejší účastník se proti stěžovatelům domáhal uložení povinnosti vyklidit nemovité věci (budovu a pozemky) v žalobě blíže specifikované (dále jen "sporné nemovitosti"), jejichž je výlučným vlastníkem. Vedlejší účastník vycházel z toho, že stěžovatelé užívají sporné nemovitosti bezesmluvně, z titulu výprosy, přičemž souhlas s jejich užíváním odvolal. Stěžovatelé se naopak žalobě bránili tvrzením, že sporné nemovitosti užívají na základě smlouvy o výpůjčce sjednané mezi účastníky dne 23. 11. 2015, k jejímuž uzavření měl být stěžovatel zmocněn vedlejším účastníkem generální plnou mocí ze dne 24. 10. 2014. Podle smlouvy o výpůjčce mělo dojít k přenechání sporných nemovitostí do užívání stěžovatelů až do 31. 12. 2055. 3. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil stěžovatelům sporné nemovitosti vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil ve výroku I toliko ohledně lhůty k plnění tak, že povinnost vyklidit sporné nemovitosti uložil ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku; ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud dovodil, že jednal-li stěžovatel, jako zmocněnec vedlejšího účastníka, v záležitosti vlastní (smlouvu o výpůjčce podepsal za vedlejšího účastníka i sám za sebe), dostal se do střetu zájmů. Konstatoval, že podle § 437 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), ztratil stěžovatel oprávnění v tomto konkrétním případě vedlejšího účastníka zastupovat a smlouva o výpůjčce vedlejšího účastníka vůči stěžovateli nezavazuje (nikoliv, že je relativně neplatná, jak dovodil okresní soud). Ve vztahu ke stěžovatelce uvedl, že při kolizi zájmů mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nebyla v dobré víře, neboť o střetu zájmů věděla, smlouva o výpůjčce se týkala i jí (byla společným vypůjčitelem) a jako osoba s právnickým vzděláním se podílela na její přípravě. Stěžovatelům se pak nepodařilo prokázat, že by vedlejší účastník jednání stěžovatele (uzavření smlouvy o výpůjčce) dodatečně schválil. Krajský soud přistoupil pouze k prodloužení lhůty k plnění, neboť stěžovatelé jsou osoby seniorského věku, které sporné nemovitosti včetně matky stěžovatelky užívají delší dobu. 5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud poté, co odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu, odmítl, jelikož nebylo přípustné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Ke stěžovateli nastolené otázce, že je rozsudek krajského soudu v rozporu s hmotným i procesním právem, neboť měli mít postavení nerozlučných společníků [§ 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")] a povinnost vyklidit sporné nemovitosti jim měla být uložena společně a nerozdílně, uvedl, že povinnost vyklidit nemovitost je (v případě jejího uložení) "osobní povinností" každého vyklizovaného žalovaného, nezávislou na případné (obdobně uložené) povinnosti ostatním žalovaným (tedy na jejich procesním postavení), a to bez ohledu na okolnost, že stěžovatelé měli být "společnými vypůjčiteli". Vytýkali-li stěžovatelé krajskému soudu opomenutí "zhodnotit skutková a právní tvrzení", domáhali se revize skutkového stavu věci, čímž uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly, nevykazovala podle Nejvyššího soudu významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídala obsahu spisu. Soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry dostatečně odůvodnily. Nešlo tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Závěr krajského soudu, že z důvodu překročení zástupčího oprávnění (§ 437 odst. 1 a 2 obč. zák.) nezavazuje smlouva o výpůjčce vedlejšího účastníka vůči stěžovatelům, byl v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Namítali-li stěžovatelé nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, uplatnili tím nezpůsobilý dovolací důvod (vadu řízení). II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé nejprve poměrně obsáhle rekapitulují průběh řízení, obsah napadených rozhodnutí a doslovně citují i ze svých podání (zejména z dovolání). Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání a vytýkají mu, že se jejich dovoláním věcně nezabýval. Vadou dovolání by bylo, pokud by nevymezili splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale nikoliv, má-li Nejvyšší soud jiný názor na přípustnost dovolání. Rozsudek okresního soudu považují za nepřezkoumatelný, přičemž tuto vadu nenapravil ani krajský soud a Nejvyšší soud odmítnutím jejich dovolání tento stav stvrdil. I podle Ústavního soudu způsobuje absence řádného odůvodnění nepřezkoumatelnost rozhodnutí a zatěžuje řízení procesní vadou. Podstatu ústavní stížnosti spatřují rovněž v ústavních souvislostech výkladu a aplikace ustanovení občanského zákoníku týkajících se smlouvy o výpůjčce, jakož i v posouzení férovosti soudního řízení. Mezi případy, v nichž by měl Ústavní soud zasáhnout, patří i interpretace nebo aplikace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Závěrem stěžovatelé navrhli odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Ústavní soud předesílá, že byť je ústavní stížnost poměrně obsáhlá a v obecné rovině poukazuje na judikaturu týkající se nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu, ve vztahu ke konkrétní věci neuvádí nic, co by mělo přimět Ústavní soud k případnému kasačnímu zásahu. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika se skutkovými i právními závěry obecných soudů, kdy se stěžovatelé domáhají jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Jak bylo naznačeno výše, řádně odůvodněné závěry Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat a nahrazovat úvahy, jakož i skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním posouzením. 9. Stěžovatelé předně vycházejí z mylné domněnky, že jejich dovolání bylo odmítnuto pro existenci vad. Tak tomu však nebylo. Nejvyšší soud se totiž dovoláním zabýval i z hlediska jeho přípustnosti. Dovolání stěžovatelů shledal s ohledem na nastolenou dovolací otázku, zda měli stěžovatelé v řízení postavení společných nebo nerozlučných společníků, nepřípustným, neboť řešení této otázky bylo v souladu s konstantní judikaturou (viz bod 5 napadeného usnesení), a nešlo tedy o otázku dosud neřešenou. Ústavní soud dodává, že i pokud by stěžovatelé předložili z jejich pohledu dosud neřešenou otázku, nebylo by dovolání odmítáno pro vady, nýbrž kvůli tomu, že Nejvyšší soud měl na danou věc jiný názor. 10. U druhé a třetí otázky (zda za situace, kdy vedlejší účastník výslovně pověřil stěžovatele k uzavření smlouvy o výpůjčce podle generální plné moci, mohlo dojít